Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XVII.

26. 11. 2013
                Slunce, skrývající se pod tenkou clonou mraků, nedokázalo protlačit své paprsky a roztančit roje jiskřivých odlesků na zmrzlém sněhu. Ostrá bílá závěj zmatněla, zešedla. Už nebodala Jonathana, který se zády opíral o ohradu, do očí. A mrazy polevily. Sníh ztěžkl, sice tál velmi pomalu, ale přesto ve dne zvolna odkapával ze střechy a přes noc se měnil v dlouhé rampouchy.
Jonathan si přitáhl kabát blíž k tělu a zachmuřeně stáhl obočí. Bylo to již několik dní, co došlo k roztržce mezi ním a Indiánem, a bohužel to nezůstalo bez následků. Od té doby mezi nimi vládlo tíživé ticho. Ani jeden se neměl k tomu, aby navázal hovor. Ač oba projevili lítost, nedokázali navázat tam, kde bylo jejich křehké pouto narušeno. Ani jeden nezvládl překročit stín, který mezi ně padl. A Jonathanovi to bylo nepochopitelně líto. Bylo mu líto, že nedokázal odejít. Že ho vyrušil ve chvíli, kdy chtěl být sám. Ač ho jeho reakce vyvedla z míry, když se nad tím později zamyslel, pochopil ji. Pochopil, že chtěl zůstat osamocen se svými slzami. Pochopil, že jej vyrušil při něčem, co pro něj bylo více než důležité, bolestivé, a neměl odvahu se ptát, co to bylo. Ale zůstalo to mezi nimi jako bezejmenné tíživé tabu.
Zhluboka vydechl a potřásl hlavou, než si promnul oči prsty. I když ho noha stále bolela, díky berli byl mnohem pohyblivější. Velmi rychle se s ní naučil chodit nejen po domě, ale i venku. Vycházel často. Často utíkal z mlčení uvnitř. Stejně jako Indián, který bral luk a denně vyjížděl s jedním z koní na lov. Jonathan si uvědomil jednu věc. Od chvíle, kdy tu zůstali, nevytáhl karabinu. Nikdy ho s ní neviděl. Přestal zabíjet vojáky? Proč? Mělo to snad nějakou spojitost s ním? Jenže jakou, to nevěděl. I v tuto chvíli byl pryč a Jonathan odhadl, že se vrátí, až když se bude stmívat. Netušil, jak daleko jezdí, ale pochopil, že se zvěří je tu potíž.
Rozhlédl se kolem a jemně odstrčil neodbytné koňské chřípí, které mu zafunělo do ucha a pysky se snažilo uchvátit límec kabátu. Pousmál se a pohladil koně po hlavě. Už zvládl prozkoumat dům uvnitř i venku, prohlédnout stáje i stodolu. Jen ještě vzadu za domem nebyl. Tam začínal řídký les, obklopující celé nejbližší okolí farmy, které bylo evidentně vyklučené a upravené. Občas přemýšlel nad tím, kdo tu asi žil a proč farmu opustil. Dům byl udržovaný, muselo se tu bydlet ještě nedávno. Všechno bylo v pořádku, v malé kůlně dokonce našel základní nářadí, zemědělské náčiní, několik postrojů, a co ho hodně překvapilo, zásobu dřeva na zimu. V komoře objevil pár kusů plechového nádobí, zbytek mouky na dně pytle v koutě, půl pytlíku fazolí, a nějaké další zestárlé potraviny, které se ale pro jistotu nepokoušel identifikovat. Našel i několik svíček a hrubě opracovaný dřevěný svícen, několik krabiček zápalek a křesadlo, kousek omydleného zaprášeného mýdla.
Dům byl přízemní a krom velké světnice a komory zde nebyly žádné jiné místnosti. V obou rozích stála lůžka. To, na kterém spal on, bylo užší než to druhé v protějším koutě. Indián ho ale nepoužíval. Narovnal na ně své věci a sám spal na kožešinách na zemi. Vlastně si neuvědomoval, jestli ho někdy viděl tvrdě spát.
Pak už tu byl jen velký hrubý stůl a tři židle. Na zdi několik zaprášených polic. Na jedné z nich byla zapomenutá kniha. Nejdřív to uvítal jako rozptýlení, ale když přečetl první dvě strany, odložil ji. Na romány pro ženy opravdu nebyl stavěný. Na předsádce ale našel roztřeseným kostrbatým písmem napsané věnování:
 
„Mé milované Georgii, snad tě potěší a ukrátí dlouhé zimní dny.
S nehynoucí láskou Henry“
 
Jediné, co ještě v místnosti našel, byly staré hodiny, které ale stály. Nebyl nikdo, kdo by je natáhl, a on sám to neudělal. Proč také. Nebylo to nutné, stejně neznal přesný čas. To bylo krom několika zaprášených přikrývek prožraných od myší vše, co tu zůstalo.
Prohrábl si vlasy, opřel se o berli a vykročil. Prošel chlévem a nízkými hrubými dveřmi dozadu. Nedaleko, mezi stromy zahlédl hromadu sněhu, pod kterou se patrně ukrývalo hnojiště. Obešel velkou kupu, která spadla ze střechy, a podél zdi se protáhl dál k lesu, kde byly závěje podstatně méně hluboké. Vykročil mezi stromy a nadechl vlhký vzduch. Namáhavě se brodil sněhem. Bylo to náročnější, než si myslel, a zraněné koleno protestovalo ostrou bolestí. Zastavil, aby si odpočinul, nespokojeně si odfrkl a si ho promnul rukou. Bude lepší se vrátit. Zhluboka vydechl, sleduje obláček páry, ve který se změnil jeho dech, a když zmizel, rozhlédl se. Už se chtěl otočit a pomalu odejít, když zahlédl něco, co jej zaujalo. Pomalu vykročil blíž ke stromu, na zdejší poměry mohutnému, u jehož kořenů byly do země zapuštěné dva jednoduché dřevěné kříže. Na nich ještě stále visely zbytky shnilých květin. V hladké kůře byl vyryt dobře znatelný, téměř čerstvý nápis:
 
Henry Freedwick
* 16. 3. 1825 - 24. 10. 1868
a jeho syn Joseph
* 4. 5. 1853 - 24. 10. 1868
 
Nechť Bůh opatruje vaše duše.
 
Jonathan pomalu přejel prsty po neumělých písmenech a zamyšleně se zamračil. Čtyřicetiletý muž a jeho patnáctiletý syn, který zemřel ve stejný den jako jeho otec. Není to tak dlouho, sotva pár měsíců. Jaká tragédie se tu asi stala? A kam zmizela jeho žena?  Jak velká rodina tu asi žila? Povzdechl. To je záhada, kterou asi jen tak nerozluští. Ještě chvíli si prohlížel nápis, než se odvrátil. Lezavá vlhká zima se mu začínala vkrádat pod kabát. Bezděky se otřásl. Nakonec se narovnal a vypravil se zpátky.
Uvnitř přiložil do ohně, ze kterého už zbyly jen žhavé uhlíky. Vrátil se právě včas, aby jej dokázal rozfoukat. Ještě přinesl další dřevo, aby už nemusel ven, než svlékl kabát a chvíli se zastavil u krbu. Nevýslovně ho těšila možnost postarat se o své základní potřeby. Po dnech, které strávil na lůžku, mu to dodalo novou sebedůvěru. Novou sílu. Běžné činnosti mu dělaly radost, těšily ho. Nakonec ještě vzal kotlík, venku jej naplnil sněhem a pověsil ho na hák nad topeništěm. Mohl by se umýt. Docela uvítal, že nenašel zrcadlo. Raději nechtěl vědět, co by v něm viděl. Zrcadla ať si zůstanou v civilizaci. Na ty bude čas, až se vrátí. Zamyšleně sledoval, jak z oroseného kotlíku kape voda a syčí v plamenech. Až se vrátí... náhle si uvědomil, jak moc se mu vracet nechce. Jak moc se mu nechce zpátky k armádnímu drilu. Jak moc se mu nechce zpátky do světa povinností, do světa, který pro něj znamenal příliš mnoho. Do světa, který pro něj znamenal všechno, co nechtěl. Všechno, čím nechtěl být. Chvílemi koketoval s myšlenkou, že by tu zůstal, i kdyby tu měl zůstat sám. Ale věděl, byl si jistý, že je to myšlenka zcestná. Ale... co když ho Custer považuje za mrtvého? To by... Ne! I kdyby tomu tak bylo, bude se muset vrátit. Je to... jeho povinnost.
Zatřásl hlavou, aby zahnal nepříjemné myšlenky. Poslední dny hledal jakékoliv rozptýlení, jakoukoliv činnost, aby nemusel přemýšlet. Nakonec odtrhl pohled od plamenů a z deníku, kam si ji uložil, vytáhl mapu. Kompas je mu v tuto chvíli k ničemu, stejně nezná svou polohu. Položil ji na stůl co nejblíže k oknu a posadil se, než mapu rozložil a uhladil. Pár chvil mu trvalo, než se zorientoval. Nakonec sáhl ještě pro tužku a jejím hrotem vyhledal Camp Supply a Forth Cobb. Chvíli přemýšlel, jakým směrem asi kavalerie jela před útokem na indiánský tábor. Byl tehdy tak unavený, že nedokázal vnímat téměř nic. Jen velmi matně si dokázal vybavit světlající obzor. A nejspíš ho měl přímo po levé ruce. Mohl se tedy domnívat, že jeli na jih. Jistý si ovšem nebyl. Přesto tužkou opatrně postupoval jižním směrem, až narazil na první řeku. Nedokázal si vybavit, že by přebrodili ještě nějakou další. Washita. Mohla to být ona, stejně jako nemusela. Podrbal se ve vlasech a zachmuřil se. Pak se vracel zpět. Nedojel moc daleko, než jeho kůň padl. A pak už nevěděl nic, jen to, že se s Indiánem pohybovali podél široké řeky po proudu přibližně na východ. Ale jaká řeka to byla, to netušil. Mohla to být Washita úplně stejně jako jakákoliv jiná. Přesto zkusil špičkou tužky následovat její koryto. Minul pevnost Forth Cobb a narazil na Wichitu, malé městečko, spíš velkou vesnici. Je tedy možné, že je poblíž? Podle vzdálenosti a doby, kterou strávili na cestě, by to odpovídalo. Domyslel si, proč se Indián vyhnul pevnosti. Nejspíš i pochopil jeho úmysly. Chtěl ho nechat u farmářů a jít si svou cestou, jenže našel farmu opuštěnou a další cestu znemožnilo počasí. Proto zůstal. Zůstal a postaral se o něj.
Musel se pozastavit nad jeho obětavostí. Kdo z bílých by se postaral o svého zraněného nepřítele? O zraněného Indiána? Jen kvůli čemusi abstraktnímu, kvůli něčemu, co nelze osahat? Nelze uchopit? Dokázal by to on sám? Nemohl neobdivovat způsob, jakým to udělal. Už na začátku cítil, že mu to není příjemné. Cítil jeho nedůvěru, jeho odpor. A na tom, že si k sobě našli cestu, bylo něco neskutečného. Něco, co nedokázal popsat. S Dickem byli přátelé. Co bylo toto? Bylo to přátelství? Cítil v tom něco hlubšího, něco mnohem víc. Každý pocházel z tak jiného prostředí, jiné kultury, které se sešly v tvrdém nesmlouvavém střetu, a přesto dokázali existovat spolu. Dokázali spolu mluvit a dokázali spolu žít v jedné místnosti, aniž by se museli bát o život. Tedy po většinu času.
Chvílemi hloubal nad tím, proč to tak nejde i ve větším měřítku. Proč nemohou Indiáni a Evropané žit vedle sebe. Kde je chyba? Sám zjistil, že to jde. Že jde žít v jedné místnosti i s tak nebezpečným Indiánem, jako je Lovec. Proč tedy nešlo žít v míru se všemi Indiány? Proč se vede tato válka? Čím víc nad ní přemýšlel, tím nesmyslnější mu připadala. Tak by asi voják přemýšlet neměl, že?
Ten muž mluvil o svém náčelníkovi. On chtěl mír, ale ti, kdo ho porušovali, byli podle jeho slov bílí. Proč? Věděl proč. Věděl to příliš dobře. Zlato, území, moc. O nic jiného tu nešlo. Šlo o to vydřít na Indiánech co nejvíc hlava nehlava. Pochopil to, i když se tomu bránil, i když se stále snažil najít jiné důvody, nenacházel je. Ne, nešlo o pomoc Indiánům. Byl si tím bolestně jistý. Tušil, cítil, že jakákoliv pomoc Indiánům ze strany bílých byla jen dalšími pouty, dalším omezením, další lopatou hlíny nasypanou v hrobě jejich kultury. Kultury, která ho zajímala, lákala víc, než si chtěl připustit. Z úst Evropanů o Indiánech slyšel jen to, že jsou krutí bezcitní pohani. Necivilizovaní hloupí divoši. Ale stále častěji ho napadala otázka, zda ti hloupí divoši jsou opravdu Indiáni.
Je správné nutit někomu jiný způsob života, který považujeme za lepší? Sám moc dobře věděl, jaké to je, když je nucen dělat to, co nechce. I on se bránil. I on se vzpíral. I on hledal únikové cesty, ač se nakonec vzdal. Nátlak byl už příliš silný. Zlomili ho, utloukli. Ano, soucítil s nimi a věděl, že jim jde o mnohem víc. A stále neodbytněji jej napadala otázka, zda je naše evropská kultura doopravdy lepší. Lepší tak, jak si namlouvali.
Zachmuřeně stáhl obočí a zadíval se z okna. Světla ubývalo a za sklem pomalu odkapávala voda z rampouchů. Vydechl a trhl hlavou, když v krbu začalo syčet. Úplně zapomněl na kotlík. Vstal tak rychle, jak to bylo možné, a dopajdal ke krbu. Pomalu pohrabáčem sundal nádobu s vroucí vodou a postavil ji vedle. Chvíli sledoval pozvolna se uklidňující hladinu, než zašel do komory pro mýdlo. Hodilo se, to je pravda.
Když voda dostatečně zchladla, opatrně ji donesl na stůl. Jak je možné, že se na ni těší jako malé dítě? Usmál se tomu. Musel si chtě nechtě přiznat, jak moc si kdysi zakládal na vzhledu. Ani nevěděl, proč tolik lpěl na dlouhých vlasech, které se sice stále ještě nosily, ale pomalu vycházely z módy. Byl to snad stále jeho vzdor? Ale nikdy nechodil zarostlý, natož aby si nechal narůst vousy, to pro něj bylo stejně nepředstavitelné jako ušpiněná uniforma, zablácené boty. A stejně si zakládal na tom, že se líbil ženám. Se svými jemnými, téměř dívčími rysy, vytříbeným chováním, které ale uměl proložit někdy až klackovskou drzostí a ironií zaobalenou do nevinného úsměvu. A jemu se ženy líbily, bavilo ho pohrávat si s nimi jako kočka s myší, ale jejich náklonnosti nezneužíval, i když by mohl. Bylo mu to podivně proti srsti. Jen u Catherin využil příležitosti. Věděl, že by mohl zajít i dál, a měl to v plánu. Měl to v plánu na truc Alexanderovi. Měl v plánu dostat to, co mu patřilo, a ona by se nebránila, tím si byl jistý.
Musel se zasmát sám sobě. Jak neuvěřitelně povrchní byl. Povrchní muž, jehož já křičelo vzteky a vzdorem v prázdném světě kolem něj. Ušklíbl se a pomalu si rozepnul několik knoflíků košile, stáhl ji přes hlavu a hodil ji na židli. Dlouho se nerozmýšlel, nabral vodu do dlaní a pořádně si umyl obličej, krk. Užíval si dotek teplé vody. Užíval si každou kapku, která mu stekla po ramenou, po hrudi i po zádech. Připadalo mu, jako by ze sebe smýval špínu celého světa. Špínu, která mu ležela na ramenou a táhla ho ke dnu, dusila a drtila ho. Jenže on se chtěl volně nadechnout, a přitom jen tiše sípěl, neslyšně křičel a sám svůj křik neslyšel.
Opřel se rukama o stůl a zíral na rozkývanou hladinu vody, do které kapala voda z jeho obličeje. Pomalu se uklidňovala a ukazovala jeho obraz. Obraz zarostlého neudržovaného muže, který zachmuřeně zelenýma očima zíral do vody. Zcuchané umaštěné vlasy mu spadaly do čela. Odhrnul si je a prstem přejel po jizvě na jejich hranici. Byla tmavá, nepochybně díky hojivé masti. Byl si jistý, že mu zůstane. Zůstane jako symbol... čeho? Přátelství, nebo nepřátelství?
Zatřásl hlavou a odvrátil se. Dlaněmi si promnul obličej, nakonec sebral košili a oblékl se. Pak sebral kotlík a berli a vyšel ven, aby ho mohl vylít.
Už docela dlouho seděl u okna u stolu a listoval ve svém deníku, když zaslechl tiché kroky. Vzhlédl a sledoval Indiána, jak vstoupil dovnitř: Zaváhal, zavadil o něj pohledem, pomalu došel ke stolu a odložil na něj luk a šípy. Pak shodil z ramen přikrývku a hodil na zem před krb kožešinu, usadil se na ni a odmotal umáčené kůže z nohou, stáhl mokré boty.
Jonathan ho tiše sledoval. Svraštil obočí a skousl si ret. Jak dlouho bude ještě trvat jejich mlčení? Jak dlouho to ještě oba vydrží? Kdo udělá první krok? Nervózně se ošil, ticho ho rozčilovalo. A pak už to nevydržel a promluvil: „Jaký jsi měl lov?“
Indián pomalu otočil hlavu, než váhavě vzhlédl a zadíval se mu do očí. Lehce škubl koutkem rtů. Ještě chvíli mlčel, než tiše promluvil: „Lov špatný, málo zvěře.“
Jonathan sklopil oči a zachmuřil se. Nevěděl, jak dál. Pohledem zabloudil k luku na stole.
Indián pomalu vstal a sebral ho. Uvolnil tětivu a zkoumavě Jonathana pozoroval, chvíli váhal, než se pousmál a podal mu ho. „Chtít prohlédnout?“
„Díky, rád,“ rozpačitě se ošil a sevřel ho v dlani. Přejel prsty po hladkém povrchu a překvapeně si uvědomil, že se nedotýká dřeva. Pod malbou bylo ještě něco. Ale co? Pozorně si prohlédl pečlivé jemné zdobení. „Vyráběl jsi ho sám?“ zeptal se po chvíli zkoumání a vzhlédl.
Muž jen zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. Jonathan se kousl do rtu a podal mu ho zpět. Váhal, ale nakonec se tiše zeptal: „Mohl bych si to zkusit? Vystřelit z něj?“
Muž trhl hlavou a zamračil se. Jonathan poznal, že se mu to moc nezamlouvá, proto rychle vyhrkl: „Jen... jestli mi to dovolíš, já... jen jsem se chtěl zeptat...“ zadrhl se. Nechtěl zase způsobit nějaké nedorozumění.

Indián sledoval jeho rozpaky, nakonec škubl koutkem rtů a tiše promluvil. „Sokol vystřelit. Naučit.“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pravda

(Máta, 1. 12. 2013 21:51)

Kaktusku, pravdu díš, nemohu než nesouhlasit.
Děkuji.

Douška

(Miloš Kaktus Karásek, 30. 11. 2013 20:43)

Je až s podivem, jak snadno člověk vymění své sobecké ego za tzv. hrdost. Všechno je v komunikaci a jestliže nám Bohové dali dar řeči, je zločinem, když ve jménu čehokoli místo upřímné řeči "udržujeme pózu". Ztrácíme tím opravdu mnoho a děkuji věku, že mi dal poznat tuhle pravdu.

Díky ti

(Máta, 28. 11. 2013 6:59)

Milwo moc děkuju, chybku už jsem opravila. Jsem zvědavá, jak se ti bude luk líbit :-) a těší mě, že kapitoly hltáš :-)
Těším se zase ve středu

..

(Milwa, 27. 11. 2013 16:39)

Ahoj Máto, ta kapitola zas tak rychle uběhla. Člověk to tak rychle hltá, že mu je moc líto, že je najednou nakonci. Jop.. a jedna malá chybička: Ani jeden se neměl k tomu, aby navázat hovor. ... myslím, že by tam mělo být ´navázal´. Na to učení s lukem se těším, jak malý dítě :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA