Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XVIII.

3. 12. 2013

             Muž seděl mlčky před krbem. Bosé nohy zkřížené pod sebou, sledoval tančící plameny. Byla hluboká noc, přesto se mu nechtělo spát. Voják na svém lůžku zhluboka oddechoval. Odtrhl pohled od ohně a zadíval se do tmavého kouta. Nakonec se pomalu zvedl a došel blíž. Věděl, že jej vyvedl z míry. Věděl, že měl strach. Poznal to v jeho očích, když dokázal prohlédnout rudý závoj vzteku. Když se dokázal ovládnout. Když znovu získal sebekontrolu. A také věděl, že kdyby na něj nezaútočil ten pták, zabil by ho. A kdyby to udělal, byl by konec. Konec jeho nadějím, konec jeho cesty. Byl by odsouzen k věčnému bloudění.
Viděl jen jeho siluetu, byl k němu otočený zády a světlo z krbu nedokázalo rozehnat tmu v koutě. Muž Sokolí přání. Tušil, po čem touží. Vyčetl to z jeho slov. A věděl, že jen onsám musí rozhodnout o svém osudu. Je svázaný. Svázaný bělošskými zákony. Jejich zbytečnými povinnostmi, jejich touhou po vlastnictví všeho, na co se podívají.
Bílý muž nikdy nebude svobodný, pokud bude chtít vlastnit. Vlastnit celý svět. Věděl to on, stejně jako všichni Lidé. Nechápal, co znamená vlastnit zem, nechápal, co znamená vlastnit půdu. K čemu je to dobré, když zem nemohou sebrat a odnést. K čemu je to, když půda zůstává, kde je? Lidé věděli, že čím méně věcí vlastní, tím více jsou svobodní. Tím snadněji mohou jít tam, kam chtějí. Lidé vlastnili své osobní potřeby. Ženy vlastnily stan, obydlí a vítaly v něm muže. Každý měl to, co potřeboval k životu. K čemu toho mít více? Proč tedy bílí muži chtěli stále víc, když už mají dost? Proč stále hledají žlutý kov, který není dobrý ani na výrobu nástrojů? Proč kvůli žlutému kovu zabíjeli Indiány i sebe navzájem? Žlutý kov kradl duše bílých, stejně jako whisky kradla duše Indiánů. Bílí jsou otroci žlutého kovu, otroci majetku a z Lidí se snaží udělat stejné otroky. Nebylo dobré, co bílí muži přinesli na pláně. Nebylo na tom dobrého vůbec nic. Ničili je pomalu, ale jistě, likvidovali je novými smlouvami, zabíjením, alkoholem. Kupovali si nepřátele Lidí a chtěli, aby za ně bojovali v nerovných bitvách. Aby zabíjeli Lidi po jejich. Aby zapomněli na čest.
Ještě nedávno nechtěl myslet na to, že by mezi nimi, těmi nejhoršími z bílých, modrokabátníky, mohl být někdo, kdo bude chtít naslouchat. Někdo, kdo uslyší. Někdo, kdo by mohl i porozumět Lidem. A on tam byl. A toho někoho před několika dny málem zabil. Reagoval instinktivně. On vpadl do jeho bolesti. Viděl jeho slabost, jeho prosby. Viděl to, co nikdo vidět neměl. Promnul si rameno. Pod halenou ukrýval hluboké rány, které mu způsobily ostré pařáty dravce. Rány, které jej vytrhly z vražedné zášti. Rány, které ho donutily ovládnout sebe sama. Rány, které byly symbolem jeho selhání. Kdyby tam nebyl ten pták, zabil by ho, a tím by zničil svou cestu. Cestu zpátky. Cestu, po které prahl. A věděl, že by toho hořce litoval. Stačil jediný okamžik a všechno mohlo být pryč. Oba udělali chybu, chybu, která jim mohla být osudná. Kdyby nebylo toho ptáka, kdyby nebylo vůle duchů, mohl být muž Sokolí přání mrtev už dávno.
Zhluboka povzdechl a přimhouřil oči, když se mladík na lůžku otočil na druhý bok, když mu světlo z krbu padlo do tváře. Znovu klidné, uvolněné. Znovu se ze spaní usmíval. A tenkrát se mu do mysli vloudila neodbytná myšlenka, že tohoto muže by dokázal přijmout jako syna. Na muže, jako je on, by mohl být hrdý. Věděl, že je oba ještě čeká dlouhá cesta, než najdou, co hledají. Netušil, zda to bude cesta společná, nebo ne. A dokud půjdou po společné cestě, chtěl ho učit. Chtěl mu pomoci hledat. Stejně jako on pomáhal jemu, ač si to pravděpodobně neuvědomoval. On mu pomáhal jen tím, že byl. Tím, že pod modrým kabátem ukrýval srdce, které bylo čisté. Tím, že se dokázal vloudit pod jeho slupku a donutil jej tak mluvit, důvěřovat... žít. Donutil jej opustit krvavou mstu a hledat sebe, hledat svou duši. Tím, že naslouchal. Tím, že litoval... že soucítil. Tím, že dělal všechno to, co si myslel, že bílí neumí.
Ještě chvíli sledoval matný odraz mihotavého světla v jeho tváři, než potřásl hlavou a odvrátil se. Pomalu došel ke své kožešině, na kterou se opět pohodlně uvelebil. Pozoroval oheň. Pozoroval chtivé plameny, které pomalu pojídaly dřevo. Sledoval, jak cílevědomě, kousek po kousku stravují každou třísku, pronikají do každé skuliny. Oheň byl potřebný. Dával teplo Lidem. Dával jim život stejně jako smrt. Oheň byl teplem domova. Bez ohně by nepřežili. A on celá dlouhá léta nevnímal jeho teplo, neposlouchal jeho praskání. Nehledal jeho tichý hlas. Nehledal nic, jen kořist. Kořist, která sama byla šelmou.
A teď jej vnímal. Cítil jej jako náruč, konejšivou, vítající. Jako otevřený vstup do stanu, který konečně po dlouhém hledání našel. U kterého váhá, neví, rozmýšlí, zda vstoupí. A který zve kouřovou vůní stanové kůže, zve praskáním ohně, zve a nabízí místo, místo k sezení i spánku. Místo k lásce. Místo pro život i pro smrt. Místo, po kterém z celého srdce toužil. A místo, kterého se stejně bál. Bál se, že to místo není pro něj. Místo pro Lovce neexistovalo. Kdy v sobě konečně najde Toho, který snídá s vlkem, aby mohl vstoupit? Aby mohl překročit práh? Se ctí? S hrdě vztyčenou hlavou?

            Letěl. Proplétal se stromy s obratností a přesností, jakou umožňovalo jeho opeřené tělo. Míjel jejich kmeny, sledoval koryto řeky. Viděl most, kamenný, šedivý, a jen tak z radosti z letu prosmýkl se pod jeho obloukem. Vznesl se výš a řeka se stala úzkou stružkou a v dálce viděl vysoké šedé věže chrámu. Viděl panorama města. Ale tam letět nechtěl. Tam ne. Uhnul a za několik okamžiků už jeho stín proplouval po lukách, míhal se v řadách stromů. A pod ním byl dům, velký dům, chvíli nad ním kroužil, než přitáhl křídla k tělu a spustil se střemhlav dolů.
Vzduch se rozprskl do barevných skvrn a sípěl bezhlesým křikem a jeho tělo s ním. Roztříštilo se a utopilo v ohlušující tmě. A volnost letu byla tichou vzpomínkou. Tichým nočním snem. Křídla se mu vzpírala v hrudi, kde je uvěznil, tloukla sebou v kleci. A on zatínal pěsti prudkým vztekem, vzdorem, když se do jeho uší prodíral hlas. Nejdřív slovům nerozuměl, pak ale získávala na objemu, získávala tvar. Získávala podobu ostrých nožů, které se mu zarývaly do mysli. A bezmocný vztek pálil jako rozžhavený kov, který mu někdo nalil do žil. Tíha gravitace jej držela při zemi a křídla sebou bezmocně tloukla v jeho hrudi.
„Proč jen nemůžeš chvíli dělat to, co máš?!“ burácel ten hlas. Pomalu otevřel těžké oči a přes rozcuchané dlouhé vlasy zíral do tváře muže zrudlého vztekem. Zatínal pěsti, třásl se vzdorem.
„Jsi šlechtic, Jonathane! Jsi šlechtic, a ty se pořád chováš jako poslední štolba! Jako divoch! Jsi ostudou rodiny!“ hřímal mu muž do tváře. Jen pevněji stiskl rty a snažil se ovládnout svůj vztek, zůstat, kde je, nebo to bude ještě horší. Vždycky, když se neovládl, bylo to ještě horší.
„Učitel šermu si stěžoval, že ho neposloucháš, vzpíráš se a jsi drzý! Učitelka - že utíkáš! Matka - že se neumíš chovat! Jenom štolba tě kryje, ale to už se opakovat nebude, rozumíš?! Už si dá pozor, ještě jednou tě schová, poletí na dlažbu!“
Pevně zavřel oči, aby ho neviděl. Aby neviděl tu tvář zrudlou, brunátnou. Aby neviděl oči, které ho propalovaly.
„Za čtyři roky jdeš do armády, musíš se naučit poslouchat! Musíš mít disciplínu!“
„Nechci být voják!“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Na to se tě nikdo neptá! Budeš dělat, co máš, nebo se rozluč se vším, rozumíš?! A do maštale už nevkročíš, když o tom nebudu vědět, je ti to jasný? Dokaž mi, že jsi hoden svého jména! Dokaž mi, že ti v žilách koluje má krev!“
Třásl se čím dál tím víc, nehty zarýval do dlaní. V očích ho pálily vzpurné slzy.
„A teď vypadni a do večeře tě nechci vidět. U večeře budeš přesně a vypadat tak, jak máš! Smrdíš stájí! Jdi mi z očí...“
Otočil se, vyšel prkenně dveřmi a hlasitě jimi za sebou práskl. A pak už to nevydržel a rozeběhl se. Chtěl utéct. Utíkat pryč, daleko od toho všeho. Běžel dlouhou chodbou, po širokých schodech dolů, ven velkými otevřenými dveřmi. Ven do letního vzduchu. Málem instinktivně zamířil ke stájím, ale na poslední chvíli se zarazil. Otočil se na podpatku a rozeběhl se na opačnou stranu, mezi stromy, vysokou travou, kamkoliv, pryč... pryč... pryč...
Běžel a po tvářích mu stékaly hořké slzy. Běžel a tráva kolem šustila, zpívala mu píseň volnosti. Roztáhl ruce a jeho prsty hladily vrcholky trav. A křičel, křičel křikem osvobozeného dravce. A ruce se změnily v křídla, běh v let. V let nad vysokou travou. Vítr se mu opřel do tváří, ukradl slzy a rozprášil je za ním. Rozhodil je do vzduchu. Vítr se opřel do jeho křídel, nesl jeho tělo dál a dál nad vysokou travou, ze které se stala souvislá plocha svěží zelené. Míhala se mu před očima a náhle zežloutla. Slunce se opřelo do jeho zad a on letěl nad mořem vlnících se travin. Letěl a proplétal se řídkými stromy, když v dálce zahlédl známé siluety. Známé, a přece vzdálené jak slunce a měsíc na nebi. Nedotknutelné. Už k jeho bystrým uším pronikl smích, slova, už cítil blízkost lidí a tolik mezi ně chtěl. Už byli blízko, ještě párkrát mávnout křídly. Jen párkrát a dosáhne svého cíle. Už mezi velkými stany dokázal rozeznat pohybující se siluety. Ještě kousek..., ale něco přerušilo jeho let. Něco velkého, neviditelného draplo jeho tělo v drtivém sevření a vleklo jej pryč. Bránil se, škubal sebou, tloukl křídly, ale marně. Bránil se ze všech sil...
 
            Jonathan se prudce posadil na lůžku, zhluboka oddechoval, rukou si prohrábl vlasy. Nakonec promnul obličej dlaněmi, zavřel oči a bránil se bolesti, která mu tepala ve spáncích. Bolela ho hlava. Vzpomínky mu bušily v žilách, tloukly a křičely v hlavě v ohlušujícím skřeku. Instinktivně si zakryl uši, ale nepomohlo to. Hluk v jeho hlavě neutichl. A oči ho pálily, úplně stejně jako kdysi. Stejně jako tenkrát. Stejně jako tenkrát, kdy zase a znovu utíkal a vracel se pro další dávky výčitek, křiku, pohrdání, křivd. Vracel se, dokud se jeho křídla nezlámala. A až když to všechno opustil, musel se ptát, zda to nešlo jinak. Jestli by jeho život mohl být jiný. A kým by byl, kdyby nevyrůstal v okovech?
Polkl, aby uvolnil knedlík v krku. Aby zahnal nepříjemný tlak v hrudi. Sňal dlaně z obličejea rozhlédl se. Okny se začínalo vkrádat svítání. Světlo nového dne se pomalu polehoučku mísilo s tmou. Zarazil se, když viděl, že Indián sedí u krbu. Copak vůbec nespal?
„Ještě brzy, dnes Sokol spát méně než obvykle,“ promluvil tiše a ani se nepohnul.
Jonathan se jen pousmál. Ano, obvykle spal déle. Indián se otočil a přes rameno ho zkoumavě pozoroval. „Sny dobré. Ve snech promlouvat naše duše, naše srdce. Ve snech promlouvat duchové.“
Jonathan se jen kratičce hořce pousmál. Jeho sny mu ukazují, kým je. Jeho sny mu připomínají, v čem má žít. Jeho sny o létání. Proč se vrátily?
Indián ho ještě chvíli nehybně pozoroval, pak vstal a došel ke svým věcem. Vzal známé podlouhlé pouzdro, položil je na stůl a s tichou obřadností z něj vybalil luk. Obratně ohnul jeho tělo, aby mohl natáhnout tětivu.
„Luk nejen nástroj,“ promluvil tiše a zadíval se na Jonathana. Ten ho pozorně sledoval a přemáhal bolest hlavy. „Luk pomocník, luk přítel na cestě za obživou. Luk mít svého ducha, svůj hlas.“
„Indiáni nepoužívají na lov pušky?“
„Ano, Lidé používat pušky bílých, ale vždy mít i luk a vždy umět použít.“
Jonathan se pousmál. Sledoval, jak muž přejel po lučišti prsty, než ho odložil a vytáhl šípy s velkými ostrými hroty. Několik jich vybral a pozorně si prohlédl proti světlu jejich špice. Nakonec vzal čtyři a zbytek uložil zpět. Pak si obul své kožené boty, a když se narovnal, zadíval se na Jonathana a škubl koutkem rtů. „Chtít střílet? Muset vstát.“
To Jonathan nečekal. Čekal, že odjede na lov. Usmál se a sáhl po uniformě, kterou měl složenou pod hlavou. Stiskl zuby, když si obouval vysoké boty, a pak se natáhl pro berli, aby si mohl dojít pro kabát. Indián si zatím oblékl kožešinovou vestu a vyšel ven. Jonathan ho následoval co nejrychleji, jak dokázal. Nechtěl si nechat ujít tu příležitost. Lukostřelba ho lákala. Nebyl dobrý střelec, palné zbraně neměl v lásce. Odrazovaly jej hlukem. A doma v Durhamu měl jeho otec dva staré dlouhé anglické luky a velkou kuši. Už bez tětiv, jen na ozdobu své sbírky zbraní. Boj stejně jako sokolnictví k jejich rodině patřil dlouhá staletí. Pokud si chtěli udržet přízeň krále, museli po jeho boku do války.
Vyšel ven. Noční mráz ještě nepolevil, tvrdý sníh se smekal, když pomalu sestoupil dolů. Indián stál zády k němu, nedaleko, na volném prostranství, kousek od ohrady. Vytušil, že sleduje ocelové nebe, mraky, které přikryly zemi jako velká poklice. Pomalu došel až k němu, opřel se o ohradu a odložil berli. Prohlédl si jeho tvář. Muž zhluboka dýchal, oči měl přivřené a tichý vánek si pohrával s jeho vlasy. Obraz dokonalého klidu a soustředění, na který se nemohl vynadívat.
„Muset zklidnit mysl, muset soustředit, když chtít dobře střílet,“ promluvil tiše a založil jeden ze šípů. Lehce natáhl tětivu. Ještě ale nezvedl luk. Podíval se na Jonathana. „Jen klid dát rychlost, jen soustředění dát přesnost. Jen rozvaha a pokora dát silu a obratnost. Mysl muset mlčet, když naslouchat luku, naslouchat větru. Naslouchat kořisti.“
Pak rychle zvedl luk, natáhl tětivu, otočil se čelem zpět k domu, a dřív než to stihl Jonathan zaregistrovat, zadrnčel ve škvíře mezi prkny na vratech stodoly první šíp. Překvapeně sledoval, jak rychle dokázal muž před ním založit další a zamířit. Během pár okamžiků vězel další šíp v rámu dveří těsně vedle horního pantu. Musel se usmát, když třetí šíp zadrnčel ve sloupku ohrady nedaleko od něj a čtvrtý v souši na druhé straně volného prostranství. Indián pomalu sklonil luk a zadíval se na Jonathana.
Stále nedokázal pochopit, jak někdo, kdo se normálně pohybuje klidně, až loudavě, dokáže vyvinout takovou rychlost. On sám se považoval za dobrého šermíře. Boj ho naučil vyrovnanosti, rychlosti. Ale muži před ním se nemohl rovnat. Jak dokáže tak dokonale ovládat své tělo, mysl, zbraň? Neudělal jediný pohyb navíc. Vše bylo rychlé, přesné, dokonalé. Dokonalá koordinace. Sledovat ho, jak střílí, bylo pastvou pro oči.
Muž k němu vykročil a podal mu luk. Když mu ho předal, šel posbírat šípy. Jonathan si znovu prohlížel křivku tělaluku. Téměř cítil pod prsty vibrující napětí materiálu, když přejel po lučišti. Pousmál se a očima vyhledal Indiána. Všiml si, že musel silou škubnout, aby dokázal vytrhnout šíp ze dřeva.
Očima přejel po okraji lesa. Na jedné z větví zahlédl sedícího dravce, který si ostrým zobákem rovnal peří na křídlech. Zpozorněl, přimhouřil oči. Nepochyboval. Pousmál se a trhl hlavou, když mu Indián podal jeden ze šípů. Nejistě ho stiskl mezi prsty. Opatrně vykročil od ohrady a přenesl váhu na zdravou nohu, aby šetřil zraněné koleno. Zhluboka vydechl, založil šíp a po chvilce snažení zasunul tětivu do drážky na jeho opeřeném konci. Připadal si neuvěřitelně neohrabaný. Indián ho mlčky pozoroval přimhouřenýma očima. Zvedl luk, ale šíp mu sklouzl ze hřbetu ruky, kterou ho na těle luku podpíral. Zavrčel a znovu jej sklonil. Indián k němu pomalu přistoupil, lehce natočil luk v jeho ruce, aby na něm šíp lépe ležel. Pak ho gestem vyzval, aby zkusil vystřelit.
Jonathan zvedl luk a dal si pozor, aby jeho tělo nedržel úplně svisle, a pomalu jej natáhl. Překvapilo ho, jakou sílu musel vyvinout. To nečekal. Když sledoval Indiána, vypadalo to všechno lehce, jednoduše. On k němu ze strany přistoupil a dotkl se rukou jeho lokte.
„Ruka se šípem rovně, muset směřovat stejně jako šíp. Dlaň k tváři, aby oko vidět, kam mířit, kam vystřelit. Mysl klidná, druhá ruka pevná, pohybovat špicí šípu,“ vysvětloval.
Přimhouřil oči a pokusil se zamířit na vrata stodoly stejně jako před ním Indián. Tětiva se mu zařezávala do prstů. Věděl, že už ji dlouho neudrží. A pak ji pustil. Překvapeně povytáhl obočí, když se šíp zapíchl do dřeva vrat. Sice jinam, než původně zamýšlel, ale aspoň že neminul ta vrata. Indián kývl hlavou a podal mu další šíp. „Soustředit, nehledat nic jiného, mysl a luk jedno. Než vyslat šíp, vyslat myšlenku.“
Jonathan povzdechl. Založil šíp a zvedl luk. Kdyby ho tak viděl otec! Natáhl tětivu. Nejspíš se obrací v hrobě, ušklíbl se. Vždy mu vyčítal, že je jak divoch. Možná by raději byl divochem. Svobodným divochem. Snažil se zamířit, když k němu přistoupil Indián, nesouhlasně zavrtěl hlavou a naznačil mu, aby povolil tětivu.
„Uklidnit mysl. Mysl Sokola plná myšlenek, to ne dobré. Umlčet myšlenky, pak slyšet luk, slyšet vítr, slyšet cíl.“
Jonathan si skousl ret a kývl, pak sklopil hlavu, zavřel oči. Snažil se uvolnit, tak jak se to učil v šermu. Snažil se vyprázdnit mysl, vyhnat všechen ten zmatek, který jej naplňoval. Zhluboka dýchal chladný vzduch. Jenže hlasy v jeho hlavě se jen tak nenechaly umlčet, nedaly mu klidu, nedaly mu pokoj. Pevněji stiskl rty a když nedaleko zaslechl zašustění křídel, vzhlédl. Na ohradu se usadil jeho známý dravec. Pousmál se a periferním viděním zaznamenal, jak Indián ustoupil o několik kroků.
Znovu zavřel oči, znovu se zhluboka nadechl. Cítil přítomnost toho ptáka. Vnímal ho... vnímal ho jinak, vnímal ho každou buňkou svého těla. Vnímal ho s každým nádechem i výdechem. Chvíli se nechal unášet tichou radostí, která jej nepochopitelně naplnila. On přinášel klid, zaháněl jeho nervozitu. Zaháněl myšlenky, které okupovaly jeho mysl. A Jonathan se pokusil vystoupit z neklidu, vyjít vstříc radosti a síle. Vyjít vstříc tomu, co jej objímalo. Má pták mysl? Dokáže zvíře přemýšlet? Zarazil se na chvíli, než už neodolal a potopil se do hebké pulzující síly. A jeho myšlenky byly myšlenkami dravce. Jasnými, čistými jako křišťál. Jiskřivými. Otevřel oči. Zvedl luk, natáhl tětivu. Tiché zavrzání zbraně znělo jako píseň. Zamířil. Vše bylo tak přirozené, jak jen mohlo být. Nebylo nic, nic důležitějšího. Vše se dělo tak, jak mělo, a luk byl jeho součástí, šíp byl jeho očima, jeho špice už vězela v cíli. Dřevo, ze kterého byl vyroben, se chvělo dychtivostí. Nevnímal nic, jen klid, který jej zahaloval, hlavu měl čistou. Nevnímal stojící čas, tetelil se kolem něj jako nepotřebné částice. Pomalu se nadechl. Ten nepatrný pohyb, kdy povolil prsty svírající tětivu, jako by trval věčně. Zasvištění vzduchu v peření šípu, to, jak špice prorazila prostor, a zadrnčení, s jakým se zarazila hluboko do dřeva, připomínalo symfonii, dokonalou, přesnou.
Syčivě vydechl. Pár chvil mu trvalo, než se vzpamatoval a spustil ruce. Šíp vězel přesně tam, kde si jej přál mít. Pomalu stočil pohled na Indiána, který jej pozoroval se zamyšleně staženým obočím. Sklonil hlavu na stranu a lehce kývl hlavou, než se pousmál. Jonathan opětoval jeho úsměv a věděl, že vše je tak, jak má být. 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA