Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XX.

18. 12. 2013
            Slunce ještě nestihlo ani rozehnat ranní mlhu, nestihlo svými paprsky ozářit zmrzlou jinovatku pokrývající stromy, zbytky sněhu, ač na čistém východním nebi pohrávaly si barvy úsvitu. Dva muži jeli mlčky vedle sebe. Koně pomalu pravidelně kráčeli řídkým lesem podél hlubokého úvozu, vedoucího od opuštěné farmy téměř přímo k východu. Nemluvili. Oba utopeni ve svých myšlenkách, stejně vzdálení jako blízcí. Stejně rozdílní jako stejní.
Jonathan zhluboka vydechl a letmo se ohlédl na Indiána po svém boku. Nechtělo se mu. Zoufale se mu nechtělo zpět, ale pro něj jiné cesty nebylo. Neměl jinou volbu. Musel zpět. Stále zaháněl jen pomyšlení na to, že by dezertoval. On nechtěl být dezertérem a nechtěl se ptát proč. Bál se, že by na tuto otázku již nedokázal najít odpověď.
Netušil, kolik času strávil na opuštěné farmě. Netušil, kolik času strávil s Lovcem, a nebylo to pro něj důležité. Čas nebyl důležitý. Neznal datum, stejně jako nedokázal přesně určit svou polohu a zjistí to, až se vrátí do světa kalendářů, hodin, kompasů, map a povinností. Do jeho světa.
Znovu vzhlédl a upřeně se zadíval na muže na druhém poníkovi. Pozorně si prohlédl jeho tvář, vrýval si ji do paměti, každý rys, každou vrásku, přimhouřené oči. Chtěl si spolu s ním zapamatovat všechna jeho slova, vše to bolavé stejně jako šťastné, co v sobě našel. To, co našel v něm.
Věděl, že už jej neuvidí. Věděl, že až se rozloučí, zmizí někde na pláních i se svými dvěma koňmi. A také tušil, že mu bude chybět. Znovu přichází o přítele. O muže, který se stal přítelem i přes válku, ležící mezi nimi a zdající se být nepřekonatelnou zdí. I přes to, jak moc se lišil jejich život.
Bylo mu těžko. Nepředstavitelně těžko, protože věděl, do čeho se vrací, a sám netušil, jak v tom dokáže žít. Netušil, zda dokáže znovu potlačit své já. Zda znovu dokáže svázat křídla, která s novou razancí tloukla v jeho hrudi. Znovu, stejně jako kdysi, když byl ještě kluk, volala po svobodě, po volnosti. Dokáže znovu jít a bojovat? Bojovat za něco, čemu nevěří? Bojovat proti lidem, na jejichž stranu by se nejraději sám postavil? Poslouchat Custera, kterého k smrti nenávidí?
Indián vycítil jeho pohled a vyhledal jeho oči. Jonathan neuhnul, ne hned, a věděl, že vytušil, na co myslí. Zadíval se jinam, až když se tiše zeptal: „Co přát muž Sokolí přání?“
Jonathan se jen hořce pousmál, než si skousl ret a sklopil hlavu. Pevněji sevřel otěže v ruce. Indián nenaléhal na odpověď, trpělivě čekal a sledoval jeho tvář.
„Svobodu,“ promluvil konečně a pevně stiskl rty. Vzhlédl. Všiml si, jak Indián lehce škubl koutkem úst a kývl hlavou.
„Bílí nikdy nebýt svobodní.“
„Já vím,“ konstatoval prostě Jonathan.
Indián se odmlčel a jen tiché kroky koní rušily mlčení. Ukrajovaly poslední chvíle, které tito dva muži mohli strávit spolu. Chvíle, než se jejich cesty měly rozdělit. Jonathan si promnul nos rukou ve světlé armádní rukavici. Je konec. Konec chvil, kdy nikomu nepatřil. Chvil, kdy mohl ochutnat něco, co neznal. Něco, co hltal plnými doušky. To, po čem toužil z celého srdce a co nemohl mít. Toužil po světě Indiána, do kterého nahlédl jen letmo, a přesto jej uchvátil. Přesto jej lákal vším, co vyřčeno nebylo. Lákal a volal po tom, aby konečně roztáhl křídla a letěl, stejně jako sokol vysoko na nebi. Pták, kterého zahlédl ve chvílích, kdy mu ve výhledu nebránily holé větve stromů. Ale on svá křídla mínil znovu uvěznit, umlčet, svázat. Kruci!
Zadíval se mezi ušima koně na řídký les, který je obklopoval. Netušil, jak daleko pojednou. S Indiánem se domluvil, že jej doprovodí na dohled blízké vesnice. Tam si sežene koně a vrátí se k armádě. Ani jeho samotného nenapadlo po něm chtít, aby se přibližoval k vojenské pevnosti. Nemohl to po něm chtít. Věděl, jaké nebezpečí by mu hrozilo. Ne, to, co opravdu nechtěl, bylo ohrožovat jeho život. Věděl ale, že svým návratem může ohrozit život vlastní. Doufal, že jeho domněnky jsou správné a poprava mu skutečně nehrozí a že i to, že se vrátil ze své vůle, by mu mohlo ulehčit. Přesto ale očekával, že ho čeká vězení, a netroufal si odhadnout na jak dlouho. Teď ještě ne. Nechtěl odhadovat, kolik času stráví za mřížemi. Teď ještě, alespoň posledních pár chvil, chtěl volně dýchat průzračný ledový vzduch. Ještě posledních pár chvil chtěl mít pocit, že vůbec ještě může dýchat, než se znovu ponoří do bahna, kam patří.
Zatřásl hlavou a vyhledal očima světlající nebe. Odháněl tíživé myšlenky jako dotěrný hmyz, který se mu vtíral do hlavy a svým odporným bzučením otravoval jeho mysl, už tak zkroušenou brzkým loučením. Vydechl a opět už poněkolikáté sklouzl pohledem na svého společníka. Kousl se do rtu a zahnal mlčení, doufaje že s ním zažene i úzkost, kterou cítil: „Kam půjdeš?“
Indián se na něj jen letmo ohlédl, než se pousmál. „Ten, který snídá s vlkem, jít domů.“
Jonathan si ho zkoumavě prohlédl. Je tohle tedy konec Lovce? Domů... alespoň někdo z nich se může vrátit někam, kde jej přivítají. Někam, kde mu bude dobře. Alespoň někdo z nich má ještě domov. Sklonil hlavu a pevně zatnul zuby. Měl sto chutí otočit koně a ujíždět s větrem o závod, pryč... daleko, kamkoliv, i přes protestující bolavé koleno, přes všechno, co jej svazovalo. Ale nedokázal to udělat. Nedokázal. Nemohl. Místo toho pevněji stiskl otěže, druhou ruku vrazil do hřívy koně a nechal ji proklouzávat mezi prsty. Proč si připadá jako odsouzenec kráčející na popravu? Svou vlastní popravu? Jako muž, který sám dobrovolně položil hlavu na špalek a čeká, až dopadne katova sekera. Jestli jej setne hned, nebo utluče postupně, dokud z něj nezbude bezduchá loutka, bez svědomí, bez charakteru, bez jeho já, křičícího vzdorem, odporem, vztekem a.... a strachem. Ano, měl strach, strach, co bude, až se vrátí, stejně jako se obával toho, co by bylo, kdyby se nevrátil. Ne, nechtěl zemřít, ač si nebyl jistý, zda si pro smrt nejde. Sám, ze své vůle, dobrovolně, pokorně jako ochotné zvíře.
Světlo rozhánělo poslední zbytky tmy. Světlo odhalilo okraj lesa. Světlo se odrazilo od vzdálených domů skrytých v hluboké mlze. A světlo dopadlo Jonathanovi na tvář. Příliš brzy. Indián sjel na cestu, která se vynořila z úvozu a pokračovala přes louku dál... dál tam, kam musel jít. Jonathan ho následoval, a když dojel k němu, zastavil koně. Ještě váhal, než se chytil hřívy a sklouzl na nohy. Zatnul zuby a pevně stiskl rty, když jeho zranění zaprotestovalo bolestivým škubáním. Koleno si stáhl a berli nechal na farmě. Chtěl se vrátit jako muž a ne jako mrzák, ač netušil, kdy dojde ke svému cíli. Nespěchal. Nechtěl spěchat. Přehodil koni otěže přes hlavu a obešel ho, pohladil ho po nose. Řemení podal Indiánovi, ten je sevřel v ruce.
„Díky...,“ promluvil tiše, chraplavě. Nevěděl, co říci. Nenacházel slov, a i kdyby našel, netušil, zda by je byl schopen protlačit přes stažené hrdlo. Polkl a vzhlédl. Indián ho upřeně sledoval temnýma očima. Zahlédl v nich snad smutek? Možná ano, stejně jako to mohlo být cokoliv jiného.
Nevěděl, jak dlouho mu zíral do očí, než dokázal konečně odtrhnout pohled, než dokázal pustit otěže jako poslední stéblo, které svíral, poslední záchranu, poslední dotek. Poplácal koně po krku a chtěl se odvrátit, když muž tiše promluvil: „Pokud přijít jako přítel, Ten, který snídá s vlkem, přivítat muže Sokolí přání jako hrdý otec vítat syna.“
Jonathan se zarazil. Jako hrdý otec vítá syna... Proč? Proč nemůže jít s ním? Vzhlédl. Zhluboka se nadechl a pak pomalu vypouštěl vzduch z plic. „Já...“ pokusil se najít aspoň pár slov. Zbytečně. Neexistovala slova, která by dokázala popsat bouři, která se mu prohnala myslí. Bouři, která mu rozbušila srdce. To, co ten muž řekl, pro něj znamenalo příliš mnoho. A on se nesměl zdržovat. Nesměl zůstat ani o chvíli déle, každá vteřina mučila touhou, mučila bolestí. Zavrtěl hlavou a sklopil ji, než ustoupil o krok. Než se bolestně pomalu otočil a vykročil. Cítil, že jej sleduje. Cítil na sobě jeho pohled. Nesměl se ohlédnout. Byl konec. KONEC!
Nevěděl, jak dlouho pomalu pajdavě šel, než se odhodlal a zvedl oči. Než se dokázal letmo ohlédnout. Ten, který snídá s vlkem, byl pryč. PRYČ! Nezbylo po něm nic, ani stín. Jen dravec kroužící na modrém nebi teskně zakřičel.
 
            Slunce už opustilo obzor a vystoupalo po nebi, když se Jonathan konečně dostal na hlavní ulici. I když slovo ulice bylo pro zmrzlou blátivou mezeru mezi jednoduchými průčelími, z nichž mnohé nesly barevně vyvedené cedule, příliš nadnesené pojmenování. Zhluboka vydechl a ze stínu jednoho z domů se rozhlédl. Našel obchod o poznání menší, než byl ten Jinglessův Kansas Tawn, poštu, vedle ní holičství, dál, tam kam stěží dohlédl, nehybně visela cedule s nápisem Saloon. Na druhé straně zahlédl ještě pár domů. Odhadl, že jde o větší vesnici, právě vznikající městečko.
Potřeboval najít kováře, ten obvykle věděl, kde sehnat koně. Nejspíš se bude muset někoho zeptat, jen doufal, že se nikdo nebude vyptávat jeho, ač by se tomu nedivil. Raději si nechtěl představovat, jak vypadá.
Nakonec se opřel o prkennou stěnu za svými zády a ohlédl se tam, odkud přišel, než se od zdi odlepil a vykročil ze stínu. V dálce si všiml spěchající ženy, snad před ním neuteče, ušklíbl se a snažil se přidat do kroku. Možná si přece jen měl berli vzít. Byl by podstatně pohyblivější. Žena zmizela v obchodě. Chytil se sloupku před jedním z domů a promnul si obličej dlaní. Chtěl znovu vykročit, když se otevřely dveře a jeho na místě přikoval povědomý hlas.
„Jony?!“
Překvapeně zvedl pohled. Zíral do známé tváře a chvíli mu trvalo, než dokázal popadnout dech.
„Se... seržante Colinsi...“
Muž před ním se jen ušklíbl a zatřásl hlavou, pak se podrbal ve vlasech. „Krucinál, co děláš tady? Jak to...“ nechápavě vydechl a stáhl zamyšleně obočí.
„Mohl bych se ptát stejně,“ dokázal konečně překonat překvapení Jonathan a napřáhl k němu pravici. Uvítal známou tvář víc než cokoliv jiného. Byl rád, že natrefil zrovna na Colinse. A když k němu přistoupil, aby mu stiskl dlaň, pochopil i to, proč tu je. Úsměv mu ztuhl na rtech.
„Pane, co...“
Colins se zamračil, když zaregistroval jeho pohled. „Jo, vyfasoval jsem dřevěnou haksnu. Proto trčim tady. Dej pokoj s tím panáčkováním a pojď dovnitř, máš mi co vysvětlovat. Hlavně jak je možný, že ještě stojíš na nohách,“ ušklíbl se a ustoupil ze dveří.
„Měl bych si sehnat koně...,“ svraštil obočí Jonathan, a přesto ale vykročil do domu.
„To nespěchá, takhle nemůžeš mezi lidi, každej se tě akorát lekne. Oficíři počkaj, stejně tě nikdo nepostrádá. Odpoledne ti nějakou hajtru splašíme.“
Jonathan se ušklíbl a lehce zavrtěl hlavou. Colins byl pořád stejný. Vešel dovnitř a rozhlédl se po skromně vybaveném holičství. Muž přibouchl dveře a to, jak jeho dřevěná noha klapala po podlaze, vyvolávalo v Jonathanovi nepříjemné mrazení. „Co se stalo, seržante?“ nevydržel se nezeptat.
Colins se hořce ušklíbl. „Tak v první řadě přestaň s tim seržantem, to už je dávno v háji. Teď už sem jen holič v díře jménem Wichita.“
Tak tedy přeci je ve Wichitě, odhadl svou pozici správně, proběhlo mu hlavou, když se nadechoval k odpovědi: „Tedy, jak chcete, pane...“
„Ty máš ty armádní manýry pěkně zarostlý pod kůži co, mladej,“ šlehl po něm pohledem Colins než se otočil a pajdavě došel na druhý konec místnosti, kde sebral hůl opřenou v koutě.
„Hele, nejdřív z tebe udělám člověka, vypadáš jak divoch,“ prohlédl si ho od hlavy k patě a ohrnul ret.  „Pak se ptej, na co chceš.“
Jonathan se pousmál, stáhl si z rukou rukavice a podrbal se ve zcuchaných vlasech. Nedokázal se netěšit na to, co ho v nejbližších chvílích čekalo.
 
            Voda byla jako balzám. Jako konejšivá očista, kterou Jonathan nutně potřeboval. Měl pocit, že ze sebe umyl všechnu špínu světa. Teď už seděl na židli v příliš velké půjčené košili a zíral na sebe do velkého zrcadla. Byl zarostlý víc než za celý život, mokré vlasy mu padaly do čela. Colins mu hodil přes ramena bílé plátno a zacvakal nůžkami. Jonathan se pousmál. Vzpomněl si, jak se do jeho rukou dostal poprvé. Všechno bylo tenkrát jinak. On byl jiný, ovšem stejně nespokojený.
Colins mu prohrábl rukou vlasy a chtěl se dát do stříhání, ale když mu odhrnul ofinu z čela, zarazil se. „Tuhle jizvu jsi neměl, co se ti stalo?“ zadíval se na něj zkoumavě do zrcadla.
Jonathan se nadechl a na pár chvil zaváhal. Kruci, co mu má říct? O čemkoliv, co se týkalo Lovce, se zmiňovat nechtěl. „Škrábl jsem se, nic to nebylo...,“ vymáčkl ze sebe a snažil se tvářit uvolněně, nezúčastněně. Kde je jeho stará výmluvnost?!
Colins se jen zamyšleně zamračil a kývl hlavou. Neřekl na to nic. Jonathan ale vycítil, že by měl být ostražitější. Muž ho chvíli stříhal mlčky, než se ušklíbl. „Jedno mi vysvětli. Jak je možný, že žiješ? Chlapi tvrdili, žes zařval. Že tě dostala ta bestie. Lovec.“
„Já... ne to ne, uštval jsem koně,“ pousmál se Jonathan. Přemáhal v sobě odpor. Do háje!
„Aha... proto pajdáš? Měls víc štěstí než já,“ hořce se ušklíbl Colins.
„Co se stalo? Nevěděl jsem, že je to tak vážné,“ chytil se Jonathan naděje na změnu tématu. Led, na kterém se pohyboval, byl příliš tenký.
Muž se zachmuřil a vydechl. „Jo, bylo to zlomený, dost blbě, tvrdil doktor. Tři dny byly moc dlouhá doba, než jsem se mu dostal do pazour. Armádní felčaři jsou řezníci, jen důstojníci maj nárok na lepší péči, a to ještě ne všichni.“
„To mě mrzí... já...“
„Na to kašli, ty jsi udělal všechno, cos mohl. Vedl sis zatraceně dobře. Měls bejt důstojník, fakt že jo. Občas si říkám, co je to tam nahoře za paka. Lezou Custerovi akorát do zadku, nic víc.“
Na to Jonathan nevěděl co říct. On byl rád, že není důstojník.
Colins se ušklíbl a vzápětí se zamračil. „Aspoň, že ty parchanti rudokožský dostali, co zasloužej. Patřej na šibenici! Všichni!“ zavrčel.
Jonathan polkl. Nevědomky sevřel ruce v pěst a stiskl zuby. Krucinál, jak se má tvářit, že tohle neslyší? Jak má souhlasit? Zhluboka se nadechl, než dokázal ovládnout svůj hlas. „A kde je sedmá?“
„Máš štěstí, Custer i sedmá se stáhli do Forth Cobb, to počasí na pláních se nedalo vydržet. Nebylo možný cokoliv dělat. Je to kousek a já jsem chtěl bejt nedaleko, než zas chlapi vypadnou někam na pláně nahánět divochy. Víš co? Už teď mi to chybí, nebaví mě sedět v týhle díře. Ale zatim se tu občas aspoň někdo omete.“
„Aha...,“ vymáčkl ze sebe Jonathan. Co si sakra myslel?! Co čekal?! Pevně zavřel oči a přemáhal nechuť, odpor. Potlačoval vztek a nevšímal si, že ho Colins v zrcadle po očku pozoruje.
„Kde ses vlastně celej měsíc potloukal? Kdo ti pomohl?“ zeptal se ho po chvíli soustředěné práce.
„Měsíc? To je to měsíc?“ vyhrkl překvapeně Jonathan.
„Jo, dýl než měsíc, co tady už trčim,“ ušklíbl se muž a rukou s nůžkami mávl ke stěně, kde visel trhací kalendář. Jonathan dokázal i na dálku snadno rozeznat velkou čtyřku a pod ní drobným písmem dopsané leden. Dnes je tedy čtvrtého ledna 1869. Netušil, že na farmě strávil víc než měsíc. Zpětně mu to připadalo jako pár chvil, jako...
„Koukám, máš nějaký mezery v čase, hochu,“ ušklíbl se Colins a prohrábl mu rukou vlasy, než je hřebenem rozčesal.
Jonathan si skousl ret. Neodpověděl. Opět! Nevěděl co. Do háje! Připadal si čitelný jak notoricky známé evangelium. Co se to s ním stalo?! Tohle bude podstatně těžší, než myslel.
„Tak kápneš konečně božskou, kdes celou tu dobu tvrdl?“ zamračil se Colins a odložil nůžky, otevřel misku s pěnou na holení a namočenou štětkou ji rozmíchával.
„Na farmě, tady nedaleko,“ promluvil Jonathan pomalu, snažil se urychleně vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu, „na západ od Wichity, farmář mi pomohl.“
„Jo tak,“ pozoroval ho Colins v zrcadle a Jonathan se na něj usmál, tedy alespoň se o to pokusil. Vlastně si najednou nebyl jistý, zda je rád, že potkal zrovna jeho. To už mu ale začal štětkou na tváře nanášet pěnu na holení. Díky Bohu, mluvení bude na nějakou dobu ušetřen. Úporně se snažil rozhýbat mozek k činnosti. Snažil se vymyslet duchaplné výmluvy, hledal svou chladnou přezíravost, hledal své konverzační schopnosti. Kde to všechno je? Kde ztratil svou masku, pod kterou se skrýval a kterou měl ještě před měsícem pevně přirostlou k tváři? Slyšel, jak Colins brousí břitvu o kožený pásek a zaklonil hlavu. Možná se svou dřívější podobou najde i svou rovnováhu, ušklíbl se.
 
4. ledna 1869, Wichita, Oklahoma, USA
 
            Ještě včera, ještě před půl dnem, ba před několika hodinami jsem netušil, jak bude návrat těžký. Jak těžké bude potlačit všechno, co jsem v sobě našel. Jak těžké bude podvolit se něčemu, co je mi odporné. Ano, odporné.
Když se v myšlenkách vracím zpět, když listuji zpět v deníku, když se mi do hlavy stále a znovu vkrádají vzpomínky, vím, že jsem žil. Alespoň měsíc mi bylo umožněno volně se nadechnout, otevřít oči, vidět, ale jak mám dokázat je znovu zavřít? Jak mám nevidět, nevnímat? Kde hledat sílu k tomu, abych dokázal potlačit vše, co jsem objevil, po čem jsem toužil, co jsem hledal?
Dokázal jsem to kdysi, budu to muset dokázat i teď! Musím! Bylo by lepší zapomenout, bylo by lepší vymazat z hlavy vše, co se stalo za poslední měsíc, vše, co bylo. Zapomenout na Toho, který snídá s vlkem. Na Lovce. Ale nemohu a nechci. Nejde zapomenout na muže, který mi za měsíc dokázal dát víc než kdokoliv, s kým jsem se za život setkal. Dal a zároveň vzal. Vzal mi iluze, vzal mi přetvářku, vzal mi ten kousek spokojenosti, kterou jsem byl ještě schopen cítit. Odešla s ním. Alespoň že sokol zůstal. Alespoň on mi může být útěchou.
Ale ztrácím odvahu, vůli se s tím vším prát, ochotu podvolit se. Všechno se vzpírá dalším chvílím, které bych tu měl strávit, a přesto zůstávám. Přesto musím zůstat. Kdybych odešel, znamenalo by to konec, nebylo by cesty zpět, a kdykoliv bych potkal někoho, kdo mě dříve, byť jen od vidění znal, znamenalo by to smrt, a těch lidí, kteří to vědí, je příliš. Byl bych vyděděnec, vyvrhel...
A musím mlčet, nikdo nesmí vědět, kde jsem byl a s kým. Bohužel. Lidé, mezi kterými mám žít, by nepochopili a raději nechci přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl. Těch možností je příliš mnoho a každá jedna z nich není zrovna povznášející. Raději nepřemýšlet, raději nedumat, raději se znovu naučit nevidět, neslyšet, mlčet...
 
            Jonathan vydechl a zavřel oči. Sakra! Proč je mu tak?! Proč se mu chce křičet vzteky a bezmocí? Proč ho všechno táhne pryč? Kamkoliv, jen pryč? Proč má stále méně sil udržet se na hroutící se stěně propasti, která láká a volá? Která zve tichou smrtící temnotou?
Rázně zahodil deník na zmrzlou zem a vrazil si prsty do vlasů. Seděl u zadního vchodu malého Colinsova domku. Bylo odpoledne, kovář slíbil, že se poptá po nějakém obstojném zvířeti nebo někom, kdo by byl ochoten Jonathana odvézt do Forth Cobb. Posluhovačka, která se Colinsovi starala o úklid, mu vyčistila uniformu, vypadal zase k světu, ale, do háje, bylo mu to jedno! Bylo mu to ukradený! Radši by měl vousy až na prsa a byl oblečený v cárech, jen kdyby mohl být jinde! Nevěděl, jestli se víc třese chladem nebo vším tím, co se snažil potlačit.
Nepatrně sebou škubl, když zaznamenal, jak se za ním otevřely dveře. Nezvedl hlavu, jen pevně stiskl zuby. Beztak věděl, kdo to je, nikdo jiný to být nemohl.
„Byl tu kovář, na zítra máš domluvený odvoz do Forth Cobb, jeden zdejší farmář tam pojede,“ promluvil na něj Colins.
„Já... děkuji...,“ vydechl Jonathan a konečně se otočil. Vyloudil na tváři poněkud ztuhlý úsměv. Zítra tedy definitivně strčí hlavu do oprátky...
Colins stáhl obočí a chvilku ho sledoval, než znovu promluvil: „Přespíš tady, večer zajdeme na skleničku. Včera přijely holky, vyhodíme si trochu z kopyta. Tvoje zmrtvýchvstání musíme oslavit.“
„Já... nemám moc peněz, už teď jsem vám dlužný,“ odpověděl potichu Jonathan a skousl si ret.
„To teď nech bejt, až pobereš žold, pozveš ty mě,“ ušklíbl se Colins.
„Díky, pane...,“ pousmál se nevesele Jonathan, sebral svůj deník a sklopil hlavu mezi ramena. Jeho starý život je zpět. Se vším všudy! Život, který už nechtěl žít. Do háje!
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Milwa, 18. 12. 2013 18:49)

Ahoj Máti, mám jen takový malý detail, Ten Colins už jako perfektně chodí s dřevěnou nohou, když Jony ještě není doléčenej s tou svou nohou.. Nějak mi to časově nehraje, ale je možný, že mi to objasníš :) Jinak jsem furt doufala, že se rozhodne pro svobodu, vždyť to co mu řekl Indián, bych neváhala, jako by mu nabídl rodinu.. Snad se ještě nějakým šmodrchelem potkaj, ale toho se taky bojím, vzhledem k tomu, že to asi určitě nebude happyend.. Káč

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA