Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XXI.

25. 12. 2013

  „Zdravím Franku, dneska deš nějak brzo,“ zašklebil se na Colinse barman v zatím téměř prázdném lokále, když pověsil na věšák hůl a svrchník. I Jonathan odložil kabát a zkoumavě se rozhlédl. Několik mužů v koutě hrálo karty, u jednoho ze stolů posedávalo znuděně několik děvek, jiné se opíraly o bar a zívaly. Pozvolna přicházela brzká zimní tma.
„Jo, dneska už stejně nikdo nepřijde, u petrolejky se blbě pracuje,“ oplatil jeho úšklebek Colins, „dones nám dvě whisky, ale ne že mě ošidíš!“
„To bych si nedovolil,“ uchechtl se barman.
„Znám svý lidi,“ utrousil Colins, pomalu vykročil k jednomu ze stolů stranou od baru a kývl na Jonathana, aby ho následoval. Ten šel s bezvýraznou tváří za ním. Americká whisky mu byla odporná. Z Anglie byl zvyklý na mnohem lepší a hlavně kvalitnější pití, ale dnes..., dnes je to jedno. Možná, když se opije, bude všechno jednodušší. Možná, když se opije, otupí, ohluchne, oslepne... Doufal v to, tiše si to přál. Ztěžka dosedl na židli a Colins se posadil proti němu. Chvíli ho pozoroval přimhouřenýma očima, a když jim barman přinesl dvě sklenky štědře naplněné zlatavou tekutinou, hodil na stůl několik mincí. Nakonec odcházejícího muže zastavil: „Hele, dones celou flašku, ať sem nemusíš pořád běhat, budeme slavit.“
Barman se jen zašklebil a za chvíli na desce stolu přistála nová nenačatá lahev. Colins jen spokojeně kývl a podal mu složenou bankovku, pak se znovu zadíval na Jonathana.
„Tak na tvůj triumfální návrat,“ popadl svou sklenku a zvedl ji.
Jonathan se jen hořce usmál. Zvedl tu svou, přiťukl si s Colinsem a naráz ji vypil. Neubránil se zhnusenému šklebu, když se mu alkohol propaloval do žaludku. Otřásl se odporem.
Colins se zasmál: „Ještě řekni, že neumíš pít.“ Odšrouboval uzávěr lahve a dolil oběma. S mírou se zas až tak nezbýval.
„Kvalitní skotská whisky nebo brandy, se s tímhle nedá srovnat,“ ušklíbl se Jonathan a sebral ze stolu sklenku, chvíli si nezúčastněně prohlížel její obsah, než zvedl pohled a ohrnul ret. „Je to odporné!“ procedil mezi sevřenými zuby a naráz vypil celou další dávku, než sklenici s klapnutím odložil na stůl.
Colins se rozesmál: „Já zapomněl, z jakých výšin si k nám spadl. No jo, tak naše skromný pití ti není dost nóbl.“
Jonathan se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou. Cítil, jak se mu alkohol roztahuje v útrobách a pálí.
Colins se odmlčel a napil se, než Jonathanovi dolil a sledoval jak otáčí sklem v prstech. „Nikdy jsi mi pořádně nevysvětlil, jak ses tady vlastně ocitl.“
„Špatně jsem se narodil,“ utrousil v odpověď.
„To nic nevysvětluje,“ opřel se Colins pohodlně o opěradlo židle.
„Můj starší bratříček si usmyslel, že chce veškerý rodinný majetek jen pro sebe, proto vynaložil nemalé úsilí a finanční částku na to, aby mi zařídil... hmmm... studijní cestu, jak to sám označil, do Custerových spárů. Touto dobou už jsem měl být v záloze. Británie neválčí.“
„Chytře se tě zbavil, jen co je pravda, málem jsi zařval,“ ušklíbl se Colins.
Jonathan si jen odfrkl a zkřivil rty v posměšném úšklebku.
„Ale možná ještě urveš nějaký to ocenění.“
Jen tázavě zvedl obočí, než Colins znovu promluvil: „Chlapi říkali, že vod tý doby, co si zmizel, se ten parchant Lovec neobjevil. Nevíš o tom něco? Říkalo se, že tě sejmul,“ zkoumavě ho pozoroval „Že tys ho dostal?“
Jonathan se zarazil. Tohle nečekal. Neodpověděl jen se napil ze své sklenky. Má toho využít? Má tvrdit, že Lovce zabil? Sobě by možná zajistil kratší trest a jemu klid k návratu domů. Skousl si ret.
„Hele přehnaná skromnost se nehodí, představ si to, až se vrátíš se slávou jako Custer do Camp Supply. Škoda žes tam nebyl. Měls tam bejt, takhle se vrací hrdinové.“
Jonathan překvapeně vzhlédl: „Cože?“
Colins se křivě usmál. „Na konci listopadu. Škoda, žes to neviděl, že ses nemohl vrátit s ostatníma.“
„Aha...“ pousmál se nepřesvědčivě Jonathan a znovu se napil. Přemáhal sílící odpor. Přemáhal vzdor. Přál si aby Colins mlčel, nic neříkal. Nechtěl vědět nic víc. Chtěl se utopit v alkoholu, který mu vháněl horko do tváří, zrychloval tep. Sevřel v ruce sklenku tak pevně až mu zbělely klouby. Ale Colins evidentně mlčet nemínil.
„Jo hochu, to byla paráda. Sheridan uspořádal vojenskou přehlídku, všichni pěkně vypulírovaný v řadách a sedmá přijela s fanfárou, vyhrávaly trubky. Lidi, to bylo něco,“ uchechtl se Colins a napil se. Jonathan zabodl pohled do flekaté desky stolu. Nechtěl se na něj dívat. Nesměl se na něj dívat, v jeho hlavě tepala nenávist. Sevřel volnou ruku v pěst, pevně stiskl zuby a snažil se neslyšet, ohluchnout, jenže vnímal každé slovo a každé další slovo se mu zabodlo s razancí ostrého nože do hlavy, do mysli.
„Sheridan Custerovi blahopřál před nastoupenou jednotkou. Je to sice parchant, nemám ho rád, ale vrátil se jako hrdina... budiž mu přáno. A chlapi se nadšeně chlubili indiánskýma skalpama, který ukořistili. Kolik rudochů pobili. Fakt mě štvalo, že jsem tam nebyl, měl jsi zatracenou kliku.“
Hrdinové?! Do háje! Jonathanovi se chtělo křičet vzteky. Ty skalpy byly žen a dětí, ty kreténe! Chtělo se mu popadnout Colinse za košili na hrudi a vykřičet mu to všechno do obličeje. Chtělo se mu vytáhnout od pasu revolver, který mu Indián ráno vrátil a odstřelit ho jako odporné zvíře, krvelačnou bestii! Rychle dopil obsah své sklenky, kterou pevně svíral v dlani a příliš tvrdě ji odložil na stůl. Tak tvrdě, až sklo v jeho ruce puklo. Pohled přetékající nenávistí zabodl do Colinsova obličeje. Trvalo pár nekonečných vteřin, kdy se z posledních sil pokoušel ovládnout, než si uvědomil ostrou bolest v ruce. Bolest, která jej vrátila nohama na zem. Překvapeně otevřel dlaň. Na desku stolu z ní vypadalo několik střepů, zbytků sklenice a z bolestí tepající rány se řinula krev. Chvěl se a zíral na svoji ruku a nebyl schopen pochopit, co vidí. Všechno se slévalo do nepřehledné změti zvuků barev a pocitů, ještě posílených vypitým alkoholem. Třásl se vzteky a touhou rozbít tu všechno na maděru a zároveň nebyl schopen jediného pohybu, jen tupě civěl na krev, která kapala na stůl.
Nevšímal si Colinse, který ho podmračeně sledoval přimhouřenýma očima. Nevšímal si toho, jak nejstarší z žen u stolu postrčila jednu z mladších, sykla na ni, aby mu šla ruku ošetřit, a ať se kouká činit. Až lehký dotek na rameni ho vytrhl ze strnulosti. Prudce zvedl hlavu.
„Pojď, ať tu nevykrvácíš,“ ušklíbla se žena a trhla hlavou ke schodům nahoru. Syčivě vydechl a prkenně vstal. Skoro nevnímal, jak ho popadla za zdravou ruku a vlekla ho pryč. Nevěděl, jak se dostal do malého pokojíku v patře. Jediné, co cítil, byla nenávist, vztek, které mu bušily ve spáncích a které spolu s tepem jeho srdce přehlušily všechno okolo.
Žena ho donutila si sednout na rozvrzanou židli a zvětšila plamen v petrolejce, než utrhla několik širokých pruhů plátna a do otřískaného kovového umyvadla nalila vodu ze džbánu. Vše si připravila na nevelký stůl, dříve než se o něj opřela a netrpělivě nastavila ruku. Když Jonathan nereagoval, ušklíbla se: „Tak podáš mi tu ruku, nebo ne? Naděláš mi tady akorát svinčík, kdo to pak má uklízet?“
Jonathan konečně vzhlédl. Byla drobná, plavé vlasy měla vyčesané nahoru a ozdobené látkovými květinami. Obličej, zdůrazněný šminkami, nebyl ani výrazně hezký, ani ošklivý a působil dětsky. Pevněji stiskl rty, napřáhl ruku a odvrátil pohled. Zíral do desky stolu a snažil se potlačit divoký zvířecí řev ve své hlavě. Snažil se ze všech sil najít ztracenou rovnováhu, ale copak to jde? Zatnul volnou ruku v pěst. Copak to jde, sakra, najít pevnou půdu pod nohama, tam kde zbývá jen vzduchoprázdno?
Trhl hlavou, když ucítil jak mu žena z rány na ruce vytáhla střep. Přejel očima po její tváři. Omluvně se usmála a kusem plátna se pokusila zastavit krvácení. „Bolí to?“ zeptala se tiše.
Jen se ušklíbl. Hloupá otázka. Chtěl odvrátit pohled, ale nedokázal si zabránit, aby jím nepřejel po odhaleném bílém krku, až do dekoltu šatů, na prodejnou ženu nezvykle malému, přesto... polkl, urychleně odvrátil hlavu a pevně zavřel oči. Do háje, jak dlouho neměl ženu?! A jeho rozhárané nitro křičelo po tom, aby stejně jako to dělal vždycky, vybil všechno, co jej drásalo k zešílení. Snad pak, najde trochu klidu? Snad pak bude schopen sejít dolů a opít se do bezvědomí? Vydržet tam, aniž by někoho zabil? Jenže co tím získá? Věděl, jak zbytečné, povrchní, odporné to je, a přesto palčivé vzrušení omotalo jeho hrdlo a sevřelo jej tak, že měl pocit, že se už nenadechne. Téměř nevnímal, jak mu žena omývá z ruky krev. Nevnímal, jak ovázala ránu plátnem. Nevnímal, že jeho ruku stále svírá v drobných dlaních.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše a zkoumavě si ho prohlížela. Pomalu zvedl oči, než chraplavě promluvil: „Nemáš trochu vody, potřeboval bych se napít.“
„Jo, mám, jestli chceš dojdu i pro něco ostřejšího,“ nevesele se pousmála a vstala, aby donesla plechový hrnek a do něj nalila vodu ze džbánu. Sledoval ji, jak prošla po malé místnosti kolem rozvrzané oprýskané postele. Musel znovu polknout. A pak ještě jednou, když se letmo ohlédla a usmála se. A vztek se rozpouštěl ve vzrušení, v touze. Obyčejné tělesné touze, chtíči, přízemní potřebě uspokojit sebe a zároveň cítit. Vědět, že existuje něco jiného než prázdnota. Dnes ale toužil po něčem víc. Chtěl vědět, že v tomto světě existuje něco konejšivého, hřejivého. Náruč, dotek, teplo... něha... Příliš brzy k němu přistoupila, příliš brzy mu podala hrnek, který svírala v dlaních, stála před ním a on jemně překryl její ruce, nevzal si hrnek, nechal jej tam kde byl a napil se studené vody, která ale nedokázala zchladit žár, který sálal z jeho podbřišku. Nevšímal si překvapení v její tváři. Nevšímal si nevyslovených otázek, které kolem zavířily.
Věděla, co přijde, znala pohledy mužů, stejnou žádost, jakou měl v očích, ale v doteku jeho rukou bylo něco... něco kouzelného, co nikdy nezažila. Nepustil ji, jen uvolnil hrnek, odložil jej na stůl, než se pomalu postavil. Byl vyšší a shlížel na ni zelenýma očima, které jiskřily ve světle petrolejky. Pohledem, který jí podlamoval kolena. A její kolena jí málem vypověděla službu, když jí přejel prsty po holých pažích až na ramena, když sevřel její obličej v dlaních. Zmateně zamrkala očima. Proboha, co se to děje? Co je to? Stihlo jí proletět hlavou, než si přivlastnil její rty, než ji políbil.
Líbal ji. Cítil jak se napjala, cítil její překvapení. Jistě, děvky se nelíbají. Děvky není potřeba opečovávat, ony si nezaslouží něhu, soucit, ale... sakra... on chtěl být něžný, dnes chtěl víc, než jen brát. Chtěl konečně ochutnat, jaké to je dávat. Potřeboval si dokázat, že to vůbec umí. Potřeboval si dokázat, že tenhle prohnilej svět ještě za něco stojí, že je tu něco..., něco, k čemu bude chtít utéct, něco... hmatatelného, něco..., za co se vyplatí bojovat, za co se vyplatí dýchat. Dnes chtěl všechno! Všechno se vším všudy.
Líbal ji a nemínil přestat. Nepřestával a cítil, jak v jeho rukou zvláčněla. Opustil její rty, aby se mohl zhluboka nadechnout a snažil se ovládnout fyzický chtíč. Ovládnout a nespěchat. Nebylo kam spěchat. Jemně se dotkl rty jejího čela a všiml si téměř zahojené modřiny na spánku, ukryté ve vlasech. Zachvěla se, když po ní lehce přejel konečky prstů, po jemné kůži jejího dívčího obličeje, zastrčil jí uvolněné kudrnaté vlasy za ucho, než pokračoval dál.
Sledovala ho, velkýma očima rozšířenýma překvapením. Všimla si, jak stáhl obočí, když palcem přejel po jizvě která se jí táhla od ucha až na rameno. Kdo je to? Co po ní chce? Jediné, co znala bylo násilí, bolest, ponížení, špína a slzy... a muži v uniformě bývali jedni z nejhorších... A tohle... proboha! Co to dělá? Co to s ní dělá?! Proč... proč se jí to líbí?! Cítila, jak se chvěje, cítila jeho touhu, ale... chvěla se i ona. Proč chce, aby nepřestával?! A když rty následovaly jeho prsty a pomalu mapovaly starou jizvu, polkla a tiše zašeptala: „Co... proč? Kdo jsi?“
Zarazil se a narovnal hlavu. Najednou se bála, bála se, že odejde, že ji opustí. Teď ve chvíli, kdy jí vibroval každičký nerv v těle. Zírala do jeho očí a zoufalství jejího života bylo stejné jako to jeho. Smísilo se s ním v bezhlesém jiskřivém neznámém cosi, co naplnilo vzduch k zalknutí. Něčím, co neznala. Nerozuměla tomu. Nechápalo to.
Jemně sevřel její bradu prsty a palcem jí přejel po rtech. „Já nevím...,“ zachraptěl roztřeseným hlasem, než ji znovu políbil, vášnivěji a chtivěji. A ona se nechala strhnout, opětovala jeho polibky, přitiskla se k němu celou svou bytostí. Omotala mu ruce kolem krku, a když ji pevně sevřel v pase a posadil na stůl, přitáhla si ho k sobě. Chtěla ho mít co nejblíž. Ale, když ruce na jejím těle začaly pátrat po šněrování živůtku, zarazila se. On jí ale nenechal přemýšlet, znovu jí líbal a znovu jí vyhnal z hlavy všechny myšlenky. Chvíli netrpělivě zápasil se stuhou na jejích zádech, než to nevydržel a sáhl pro nůž. Nestihla říct a udělat vůbec nic, když jeho ostřím obratně podebral šněrování a jediným rychlým pohybem je přeřezal. Překvapeně vyjekla, když jí tupá strana ledové čepele přejela po zádech a korzet, který jí svíral hrudník povolil. Nevšimla si kdy a kam zmizela zbraň z jeho ruky, ale horké dlaně na holých zádech jí vyhnaly z hlavy všechny obavy, našla knoflíky jeho uniformy a jeden po druhém je rozepínala.
Prsty přejel po její páteři od pasu až do vlasů, sjel po krku a jemně stáhl přezdobená ramínka živůtku z ramenou. Opustil rty a pomalu mapoval ústy její krk, napjatou kůži, pod kterou cítil zrychlený tep. Jemně přejel zuby po klíční kosti a vnímal, jak se roztřásla ještě víc. Přijímala jeho laskání s nejistou oddaností, kterou nečekal. Děvky, které znal, bývaly sebevědomé, chtivé, vášnivé, ale nikdy ne nejisté. Ale bylo mu to lhostejné. Rukama doputoval do jejího podpaží a usmál se, když cítil jak se napjala, sjel po žebrech až k pasu, na bříško a nahoru, aby ji mohl konečně plně zbavit nepotřebného oblečení.
Ale když v dlaních ucítil její ňadra strnul. To, co svíral v rukách, nebylo tělo dospělé ženy! Překvapeně se odtáhl a zadíval se jí pozorněji do strnulé tváře a zpod jejího oblečení vytáhl kus pečlivě poskládaného plátna. Chvíli jí němě zíral do vytřeštěných očí, než z ní jediným pohybem strhl vše, co ji zakrývalo. Zalapal po dechu a ustoupil o krok, na hlavu jako by mu někdo vylil kýbl ledové vody. „Proboha, kolik ti je?! Třináct?!“ zachraptěl.
„Náhodou patnáct... mi bude... asi!“ vyhrkla, když se vzpamatovala a podle toho, jak se ušklíbl a zavrtěl hlavou poznala, že jí nevěří. Do háje, nechtěla aby odešel! Zkřížila ruce na dětských prsou a zoufale sledovala, jak ustoupil ještě o dva kroky, až zády narazil do zdi a opřel se o ni, zaklel.
„Sakra, myslíš si, že mám na výběr?!“ vykřikla zoufale a sklouzla ze stolu. Pevně stiskla zuby a už neudržela slzy, které se jí vyhrnuly na tváře. Sesula se na kolena, posbírala své svršky a roztřeseně si je přitiskla k sobě.
Jonathan ji nehybně nevěřícně sledoval. Proboha, byla ještě DÍTĚ! Přes všechen chtíč, ne tohle by neudělal. NIKDY! Pár vteřin měl potřebu sevřít jí v náručí a ukonejšit, setřít slzy, které po jejím obličeji roznášely líčidla, skrývající to, že ještě nedospěla. Ale další okamžiky, kdy sledoval plačící nedospělou dívku, zneužitou, poskvrněnou, byly poslední kapkou, která zažehla explozi v jeho hrudi, hlavě. Nevnímal co říká, nevěděl zda vůbec něco říká. Zničující a osvobozující výbuch všechno najednou smetl to, co jej spojovalo s tímto světem. Přerval jeho pouta, rozdrtil zdi v jeho nitru udusil poslední zbytky ochoty se čemukoliv, co na něj křičelo, podvolit. Zhluboka dýchal zatuchlý vzduch, a přesto se mu nedostávalo kyslíku. Zaklonil hlavu a opřel ji o stěnu. Věděl, že teď už se zhroutilo všechno to nejisté, na čem stál, není kam utéct a zbyla jen zející propast čekající na jeho poslední krok. Krok do teplého konejšivého nikam, krok, kterým se sice přiblíží na dosah smrti, ale krok kterým získá všechno po čem kdy toužil. Svobodu. A věděl, že až ten krok udělá, nebude cesty zpátky, bude konec všeho, co znal, všeho, co považoval za své. Jonathan Frederick Grier-Falconwishforth přestane existovat, jako by zemřel. Už se nikdy nevrátí. A on, muž Sokolí přání se vrátit nechtěl, i kdyby mu nebylo dáno udělat víc než pár kroků, budou to kroky svobodné. Možná poslední, ale svobodné.
Nevnímal pláč dívky, zhluboka se nadechl a vykročil. Neviděl prkennou podlahu, pod nohama viděl temnou propast. Jeho kroky byly rychlým pádem, když trhnutím prudce otevřel dveře.
„Počkej!“ zaslechl ještě zoufalý výkřik, když nejrychleji, jak dokázal vyšel na chodbu. Padal a téměř nevnímal místa, kterými procházel. Nevnímal poloprázdný lokál, nevnímal nic kolem sebe. Necítil na svých zádech podmračený mužský pohled, jen ostrý ledový vzduch, který ho šlehl do tváře. Urychleně odvázal od žlabu jednoho z koní, kterého tu někdo zanechal a i přes protesty zraněného kolena se vyšvihl do sedla. Nechtěl vidět a slyšet nic. Jen do temného zimního odpoledne křičela jeho mysl své k zešílení nekonečně se opakující PRYČ! PRYČ! PRYČ!
Vrazil koni paty do slabin a v ostrém ledovém vzduchu se roztřásl zimou. Řítil se rychlým cvalem a jeho bezhlavý pád se měnil v let, když křídla v jeho hrudi konečně nabrala do svých per vzduch, roztáhla se v nepoznaném rozpětí, zpívala nově nalezenou opojnou písní svobody.

Poznámka:

Situace po masakru u Washity – Dee Brown, Mé srdce pohřběte u Wouded Knee, str. 115, doslovná citace:
V Campu Supply už Generál Sheridan nedočkavě očekával zprávy o Custerově vítězství. Když ho informovali, že se kavaleristický oddíl vrací, vydal rozkaz, aby celá posádka nastoupila k slavnostní přehlídce. Vítězové vjeli do tábora s triumfálním vytrubováním, mávali skalpy Černého kotla a ostatních pobitých „divochů“ a Sheridan veřejně blahopřál Custerovi k „službám, jež statečně a účinně prokázal“.
Ve své oficiální zprávě o vítězství nad „divošskými barbary“ a „divošskými tlupami krutých hrdlořezů“ generál Sheridan jásal nad tím, že „zlikvidoval starého Čereného kotla... opotřebovaného a bezcenného starého mezka“. Potom konstatoval že Černému kotlu přislíbil azyl, jestliže se dostaví do pevnosti, než začnou vojenské operace. „Odmítl a byl zabit,“ lhal Sheridan. (pozn. autora: Černý kotel den před masakrem u Washity navštívil pevnost Forth Cobb a žádal o ochranu.).
Mnozí vysoce postavení běloši (včetně vysokého náčelníka Wynkoopa který na protest proti Sheridanovi odstoupil z funkce) kritizovali Sheridanovu válečnou politiku a upřímně litovali smrti Černého kotla, ale Sheridan je odbil jako „hodné a pobožné faráře... pomocníky a naháněče divochů, kteří nelítostně vraždili muže, ženy a děti.“
 
Krátce po návratu do Camp Supply se 7, kavalerie stáhla do Forh Cobb - Dee Brown, Mé srdce pohřběte u Wouded Knee, str. 115 – 116, doslovná citace:
Velký válečník Sherman Sheridana podpořil a nařídil mu pokračovat v pobíjení nepřátelských Indiánů a jejich koní, ale současně mu radil, aby přátelsky nakloněné Indiány umísťoval v táborech, kde by je běloši mohli živit a vystavit vlivům své civilizované kultury.
Sheridan a Custer na to reagovali tím, že se přesunuli do Fortu Cobb a odtamtud vyslali ke všem čtyřem kmenům v oblasti posly s varováním, že ten, kdo nepřijde uzavřít s nimi mír bude pronásledován a zabit.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA