Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XXII.

1. 1. 2014
            Roubený dům, stodolu i okolní les zahalovala tma a přízračné světlo měsíce osvětlovalo zbytky sněhu, tmavá stavení, když Jonathan seskočil z koně a rozhlédl se. Třásl se zimou, od jeho úst i nosu stoupaly obláčky páry, jak zrychleně oddechoval. Pohladil zvíře po hlavě, krku, pak pustil uzdu a rázně ho plácl přes zadek: „Jdi domů! Jdi...“ zachraptěl a sledoval, jak kůň zatřásl hlavou, zaržál a odklusal po cestě zpět. On svou stáj vždycky najde.
Sklopil hlavu a nehybně stál, srdce mu bušilo v uších. Zíral na špičky svých bot, ale nic nevnímal. Nevnímal mráz, který jej cílevědomě rozechvíval, jen teplo alkoholu svíjející se mu v útrobách. Škubl koutky rtů, pak ještě jednou, než se uchechtl, nakonec si dlaněmi přejel po obličeji a prsty si prohrábl vlasy. Do háje! Stále nemohl uvěřit, že to opravdu udělal. Že doopravdy utekl. Dezertoval! Chtělo se mu šíleně se rozesmát. Točila se mu hlava a nevěděl, zda je to díky whisky, kterou vypil, nebo tomu, co se mu rozpínalo v hrudi. A stále se nemohl rozhodnout, zda je více zbabělý, nebo odvážný. Ale věděl, že udělal dobře. Dýchal zhluboka ledový vzduch, který bodal a drásal jeho plíce. A dýchal volně, svobodně... dýchal. Již jej nic nesvazuje!
Nechal za sebou všechno, co mohlo být jeho. Všechen svůj dosavadní život, všechno, na čem mu snad kdysi záleželo. Něco v něm zemřelo. Něco, co jej tížilo a svazovalo. Něco, co jej táhlo k zemi jako obrovské závaží, kterého se nepochopitelně dobrovolně držel zuby nehty, a v tuto chvíli již nedokázal pochopit proč. Kolik toho musel zažít, slyšet, snést, aby se k tomu dokázal odhodlat?  Kolik let svého života obětoval na oltář něčemu, co ve skutečnosti nenáviděl?
Vyměnil všechno, co bylo, všechno, v čem žil, za svobodu. V jeho mysli se mísil děs s euforií a šílený osvobozující smích se mu dral do hrdla. Byl víc vyšinutý blázen, nebo hrdina? Celý život musel někoho poslouchat, někdo mu ukazoval cestu, a i když nechtěl, když se vzpíral, nakonec jej donutili po ní jít. A teď se vzepřel, naposledy, definitivně. Odešel z vynucené cesty..., ale teď musel sám určit směr, kam budou jeho kroky směřovat, a bylo podivné si to naplno uvědomit. Bylo podivné nemuset. Nemuset nic. Jen dýchat. Bylo to krásné, a zároveň nejisté. Nebyl si jistý ničím, nebyl si jistý sám sebou a zatím nebyl schopen pochopit, co vše to znamená.
Ale chlad, stále se neodbytně zakusující do jeho těla, ho nenechal dlouho hloubat nad svými pocity. Třásl se už přímo nezvladatelně. Teď musel vymyslet, co dál, co udělá. Věděl, kam chce jít. Nejasně viděl před sebou svůj cíl, avšak cesta zůstávala skryta. Kudy jít? Kde hledat Toho, který snídá s vlkem? Netušil, kde je jeho domov. Nevěděl, kde žije náčelník Montavato. 
Nejdřív by se ale měl někde zahřát, promyslet, co dál. Vydechl a skousl si ret, než opatrně vykročil k domu. Známému domu, kam se vrátil po jediném dni. Posledním dni, který prožil mezi bílými. Okna byla temná, tušil, že je prázdný, že tu nikoho nenajde. Dveře byly dokořán a uvnitř bylo stejně chladno jako venku. V matném měsíčním světle rozeznával povalené židle, rozházené přikrývky. Ze země, kde na ni šlápl, sebral svíčku a po paměti došel do komory, kde v koutě police zůstaly zápalky.  Rozsvítil a ruce se mu chvěly zimou tak, že se mu to podařilo až na třetí pokus. Rozhlédl se okolo. Nenašel ale nic, co by naznačovalo, kam Lovec zmizel, že tu vůbec byl.
Zhluboka vydechl a opatrně zvedl jednu ze židlí. Nakapal trochu vosku na desku stolu a přilepil tam svíčku. Pak si konečně zapnul uniformu a sebral jednu z přikrývek, vyklepal ji a zabalil se do ní. Chvíli si třel paže prokřehlýma rukama. Nechal v lokále kabát i s rukavicemi, to byla hloupost, ale vracet se pro něj by byla sebevražda. Ztěžka se posadil, aby ulevil bolavému kolenu. Přemýšlel, jakým směrem by měl jít, co dělat. Ještě jednou se rozhlédl po místnosti a promnul si čelo dlaní. Nejlépe udělá, když obejde dům a rozhlédne se okolo. Třeba je tu něco, co mu pomůže, a pokud nic nenajde, zatopí a zůstane tady do rána. Ráno moudřejší večera, ale zdržovat se tu nemůže. Ještě chvíli seděl. Ve stínu pod stolem zahlédl svou berli. Výborně, nikdo s ní nic neudělal. Opatrně se pro ni natáhl, pak se pomalu postavil a vyšel ven.
Už prohledal téměř celé okolí domu, stáj i stodolu, ale nenašel nic. Nic, co by mu pomohlo. Ještě zašel dozadu za dům a rozhlédl se. Zklamaně se opřel o roubenou stěnu. Ve světle měsíce bylo všechno postříbřené, přízračné, pohádkové. Kdyby mu ovšem nebyla taková zima... Vydechl, měl by se vrátit, ale když se otočil a chtěl otevřít dveře do chléva, které se za ním samy zavřely, překvapeně zamrkal očima. V jejich dřevě vězel šíp. Usmál se. Nenechal ho v tom. Je blízko! Nepochyboval. Poznal jej i v měsíčné tmě, sám s ním mnohokrát střílel. Chtěl ho vytrhnout ze dveří, na poslední chvíli se ale zarazil. Byl v nich zaražený podivně nakřivo. Zamyšleně si ho prohlížel, než se rozhlédl kolem. Ano, samozřejmě, mohl snadno určit směr, odkud byl vystřelený! Tím směrem by měl jít. Zvedl ruku, aby šíp uvolnil, když si něco uvědomil. Vrátil se dovnitř do světnice, sebral i druhou deku, která ležela na podlaze, a sfoukl svíčku. Jeho objev ho naplnil novou energií, nemohl vydržet na místě, když věděl, kam jít. Možná to bylo hloupé hledat Indiána ještě v noci, ale on si nemohl pomoct. Nemá cenu čekat. Na co? A pokud se o tom, co se stalo ve Wichitě, dozvědí vojáci, mohlo by mu setrvání na místě být osudným. Už se jim nemínil odevzdat bez boje. Byl ochoten pro svou svobodu udělat cokoliv, teď už ano.
Nepředpokládal, že by si to Colins nechal pro sebe. Sice ho vždy považoval za rovného chlapa, ale dnes mu dokázal, že je jen voják. Američan, který má nenávist k Indiánům zarostlou hluboko pod kůží. Došel mu význam jeho mlčenlivých zkoumavých pohledů, když spolu mluvili o tom,  kde byl. Nevěřil mu. Věděl, že zdejší farmář zemřel? Věděl o prázdném opuštěném domě? Každopádně se tu mohl zdržet jen krátce. Kdo ví, kdy se o něm vojáci dozvědí, a nepředpokládal, že to Custer nechá jen tak. On si ho bude chtít vychutnat, s tím počítal. Stihl ho poznat natolik dobře, aby si tím mohl být jistý. A jistý si byl ještě něčím, pokud bude mít sebemenší příležitost, připraví ho o život. Nenáviděl ho tak, že by byl schopen zemřít pro jeho smrt.
Ušklíbl se a zavrtěl hlavou, než konečně vyšel ven. Nejlépe se nezdržovat vůbec, když už zná směr, kam jít, a ví, koho tam najde. Táhlo ho to pryč. Kamkoliv, jen pryč. Nechat za sebou i ten poslední nebezpečně vrtkavý záchytný bod a zmizet. Vykročit do svobodné nejistoty.
Klopýtal řídkým lesem a byl vděčný za to, že stromy nejsou porostlé listím. V měsíčním světle dobře viděl na cestu, přesto ale několikrát málem upadl. Připadal si neuvěřitelně neohrabaný, hlučný a vadilo mu to. Snažil se držet přímý směr a doufal, že se příliš neodkloní.
Netrvalo dlouho a došel na kraj příkrého údolí, na jehož dně slyšel tekoucí vodu. Zhluboka vydechl a zamyslel se. Kam má jít dál? Chvíli nepřítomně civěl na nebe poseté hvězdami, které co chvíli zakryl obláček páry z jeho úst. Kterým směrem se dát? Wichita je po proudu. Proti proudu je Forh Cobb a za ní? Mohli dál proti proudu být další vesnice Indiánů? Zachmuřil se a podrbal se ve vlasech. Zkusí to, za to nic nedá, jen tiše doufal, že nebude bloudit dlouho. Ne, zoufale si to přál. Byla mu neskutečná zima. Znovu vykročil, doufal, že směr toku řeky odhadl dobře, pohybem se aspoň trochu zahřeje.
Nedošel daleko, když dole u vody zahlédl něco, co jej zaujalo. Pousmál se - světlo ohně. Zastavil a chvíli se snažil prohlédnout tmu, ale neviděl nic než mihotavý vzdálený plamínek. Tušil, kdo by to mohl být, přesto ale vytáhl z pouzdra u pasu revolver. Musel být ostražitý, mohl to být muž, kterého hledal, ale také nemusel. Mohl se tu potulovat kdokoliv. Snažil se jít co nejtišeji, přesto ale díky svému zranění dělal příliš velký hluk. Zaťal zuby a na chvíli zastavil, aby se mohl rozhlédnout, v půli pohybu ale strnul. Zaslechl, zvuk, který mu byl víc než povědomý. Tiché zacvakání, když někdo velmi blízko povolil kohoutek karabiny. Polkl a odjistil revolver. Pomalu, opatrně se ohlédl, ale ve světle měsíce neviděl nic podezřelého. Mohl to být Ten, který snídá s vlkem, ale také nemusel. Jenže jak to ve tmě zjistit? Nakonec se zhluboka nadechl a nahlas promluvil: „To jsem já, Sokol.“ Rozhodl se riskovat a doufal, že jej Indián pozná po hlase. Pokud to je někdo jiný, pak se děj vůle boží.
Jeho hlas odezněl do mrazivé noci a pak bylo ticho. Napjatě vyčkával se zatajeným dechem. Otočil hlavu za tichým zašustěním, ale nezvedl revolver, jen ostražitě naslouchal.
„Sokol vypadat jinak,“ uslyšel nedaleko známý klidný hlas a konečně zahlédl muže, který vystoupil ze stínu mezi stromy a pomalu k němu vykročil.
Zajistil zbraň a pousmál se: „Ale jsem to já.“ Sledoval ho a natáhl k němu ruku se šípem, který před chvílí vytrhl ze dveří chléva.
„Vím,“ odpověděl lakonicky Indián, a aniž by jeho pohyb způsobil jediný hlasitější zvuk, došel až k Jonathanovi, než šíp stiskl v prstech. Viděl, jak si jej ve světle měsíce prohlédl a nasál nosem vzduch. Pak se zamračil. „Sokol pít ohnivou vodu.“
Jen se ušklíbl a uložil revolver. Byla to pravda, tak proč to zbytečně popírat? Indián si ho změřil pohledem, pak se otočil a vykročil směrem k tábořišti. Jonathanovi chvíli trvalo, než se mu podařilo přerovnat přikrývky a následovat jej. Muž zastavil a ohlédl se přes rameno. „Jestli Sokol chtít jíst, muset jít.“
Jonathan se usmál. „Už jdu a jídlem nepohrdnu.“
„Kdyby přijít dřív, nemuset ohřívat.“
Jonathan ho konečně dohnal. Po straně se mu podíval do tváře ozářené měsícem, než se potichu zeptal, ač tušil odpověď: „Proč jsi ještě tady?“
„Proč Sokol ptát, když znát odpověď? Vymyslet lepší otázku.“
Jonathan se pousmál. „Pak tedy... proč jsi na mě čekal? Lepší?“
„Lépe ptát. Sokol neslyšet, co mu Ten, který snídá s vlkem, ráno říci? Pokud přijít jako přítel, přivítat jako syna. Čekat až syn vrátit, pak jít domů.“
Jonathan překvapeně zamrkal očima a zalapal podechu. „Já...“ zadrhl se.
„Sokol nebrat vážně, co Ten, který snídá s vlkem, říci?“ zamračil se Indián a úkosem na něj pohlédl, než se zastavil a otočil se k němu čelem.
„Ne, to ne, jen...,“ zakoktal se Jonathan, „moc to pro mě znamená, něco takového slyšet. Já...“ Nevěděl jak pokračovat. Nevěděl, jak mu vysvětlit, že se mu znovu rozbušilo srdce, když to vyslovil. Znamenalo to příliš mnoho, aby ráno dokázal plně uvěřit.
„Lidé nikdy nemluvit jen tak. Lidé nelhat. Lidé myslet vážně vše, co říci,“ nespouštěl z něj oči Indián.
Jonathan musel polknout, aby uvolnil stažené hrdlo. „Bylo by mi ctí, být tvým synem,“ promluvil tak tiše, že se sotva slyšel.
„Tak poslouchat svého otce a jít jíst. Jídlo vychladnout, přijít pozdě, čekat dlouho. Dnes dobrý lov, za řekou ulovit zvěř, jídla dost.“
Jonathan vykulil oči a chvíli Indiána překvapeně sledoval, než v jeho hrudi zabublal smích. Uvolňující, upřímný smích. Celá situace byla tak absurdní a zároveň dokonalá. Ani sám by si to nedokázal vysnít lépe.
Ten, který snídá s vlkem, jen tázavě zvedl obočí a zavrtěl hlavou. Něco zamumlal v jazyce, kterému Jonathan nerozuměl, trhl koutky rtů, než se otočil a pomalu šel dál. Jonathan musel ovládnout smích, aby ho mohl nejrychleji, jak dokázal, následovat. Musel se stále usmívat, i když ho vedl po svahu dolů k řece.
U velkého ohně byla připravená dvě lůžka z kožešin. Indián odložil karabinu k jednomu z nich a přistavil k ohni kotlík. Pak se zabalil do deky a pustil se do vyřezávání.
Jonathan se pousmál a postavil se k ohni. Nastavil sálavému teplu zkřehlé dlaně a sledoval přes ně Indiána, který si ho nevšímal a věnoval veškerou svou pozornost práci. Všechno, co se dělo, to, co se odehrálo v posledních chvílích bylo tak... tak... nevěděl, jak to popsat, nevěděl, jak to pojmenovat. Možná něco mezi normální a neskutečné. Skousl si ret a nevydržel znovu nepromluvit: „Jak jsi věděl, že přijdu?“
Indián zvedl hlavu, chvíli ho pozoroval, než odpověděl: „Vědět.“
„Ale...“
Indián se pousmál a přerušil ho gestem ruky: „Vědět, co je přáním Sokola. Vidět jeho obavy. Vidět jeho nejistotu, když odejít. Proto čekat na muže Sokolí přání, proto zůstat jeden den, čekat a přijmout syna. Čekat, jak rozhodnout, a Sokol rozhodnout vidět a slyšet. To dobré.“
„A můžu jít s tebou?“
Muž jen zhluboka vydechl: „Pokud chtít. Montavato přátelit s některými bílými. Přijít jako přítel. Montavato neodmítat přátele.“
Jonathan se usmál, chvíli mlčky sledoval oheň, než se tiše zeptal: „Kde žije Montavato?“
„Proti proudu této řeky, tam mít zimní tábor s přáteli. Tam žít on a ve stanu jeho ženy žít dcera Toho, který snídá s vlkem, sestra Sokola.“
„Těším se, až ji poznám,“ bylo to zvláštní uvažovat o tom muži jako o svém otci. Ale, kruci, bylo mu tak dobře, tolik to hřálo, tolik ho to naplňovalo, že se toho nemohl nabažit. Opravdu se těšil. Možná měl trochu trému, možná měl obavy z nového života, do kterého se rozhodl vykročit, ale těšil se jako malý kluk.
„Jaký je tvůj náčelník?“ zeptal se po chvíli mlčení.
„Montavato moudrý starý muž. Dlouho rozmlouvat s duchy a vidět a slyšet mnohem více než mnozí jiní Lidé. Vidět, co bude. On chtít být přítel s bílými a chtít mír.“
„Já vím, to jsi říkal,“ sklopil hlavu Jonathan a vzpomněl si na jiného starého muže, jehož smrti byl svědkem. I on byl přítelem bílých. Zlomený náčelník. Jak by volil on sám? Volil by boj, nebo mír? Dokázal by věřit?
Indián ho chvíli mlčky pozoroval, než se znovu dal do práce. „Montavato často navštěvovat bílé a podepisovat smlouvy a dohody a oni mu říkat Černý kotel.“
Jonathan prudce zvedl hlavu a nevěřícně zíral na muže na druhé straně ohně. „Co... cože? Jak mu říkají?“ i když slyšel dobře, doufal, že se přeslechl.
Indián zvedl hlavu, mírně ji sklonil na stranu, přimhouřil oči a znovu vyslovil to jméno: „Černý kotel.“
Proboha! Radost ze shledání se vypařila tak rychle, jak jen to bylo možné. Montavato a Černý kotel je jedna a táž osoba! Montavato zemřel a jeho tábor byl zničen! DO HÁJE! Stiskl ruce v pěst a v hlavě se mu promítaly vzpomínky na starého muže s temnýma utrápenýma očima. Na to, jak ho viděl ve Forth Cobb, na jeho zoufalou nevyslyšenou prosbu u Washity. Na jeho mrtvou tvář. Zakryl si oči dlaní a pevně stisk zuby. Domov Toho, který snídá s vlkem, neexistuje! A on sám viděl, jak byl zničen, on sám se toho málem zúčastnil!
„Sokol znát Montavato?“
Jonathan nezvedl pohled, nedokázal se muži před sebou podívat do očí. Co mu má sakra říct?! Nepromluvil, jen lehce kývl hlavou.
„Sokol vědět něco, co Ten, který snídá s vlkem, nevědět.“ konstatoval tiše Indián a Jonathan na sobě cítil jeho upřený pohled. „Pokud nechtít říci, neříkat. Říci až přijde čas.“
Jonathan trhl hlavou a zadíval se do tmy za řekou. Kdy na to bude správný čas? Kdy bude správný čas oznámit mu, že jeho náčelník je mrtvý? Že jeho domov lehl popelem? Utopil se v krvi žen a dětí? Dětí! Naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Do mysli se mu vloudily vzpomínky na náčelníkovu ženu, na dítě v jejím náručí. Na děvčátko! Zíral vytřeštěnýma očima do tmy, příliš rychle mu docházely všechny souvislosti dopadající mu na hlavu jako velká ocelová palice.
„Tvá... tvá dcera žije s Montavatou...,“ zachraptěl tiše, aniž by se otočil. Musel se znovu ujistit, musel vědět, že je to opravdu tak.
„Jeho žena ji přijmout a vychovávat. Starat se o ni,“ odpověděl muž a stále stejně upřeně ho pozoroval.
SAKRA! Chtělo se ten večer po několikáté křičet vzteky a bezmocí. Dcera, za kterou se chtěl vrátit, je s největší pravděpodobností mrtvá. Zemřela a on to viděl na vlastní oči!
Co má dělat? Co má, krucinál, dělat?! Má mu to říct? Nebo mlčet? Má ho nechat alespoň posledních pár dní žít v naději? Nebo mu říct pravdu do očí? Co bude pak?
Pevně zavřel oči a sevřel si kořen nosu prsty doufaje, že tak zažene nepříjemné duté poznání, vzpomínky na drtivou pravdu, kterou znal a která se stáhla kolem jeho krku jako smyčka. Katova smyčka.
Indián se zhluboka nadechl a chtěl něco říct, ale nestihl nic vyslovit, když trhl hlavou a zaposlouchal se.
Jonathan téměř nevnímal, jak vstal, a až když sebral karabinu, upřel na něj oči. „Co... co se děje?“ protlačil přiškrceně přes stažené hrdlo.
Muž se na něj jen letmo podíval, než mu rukou naznačil, aby byl zticha a ukázal na blízké křoví. Jonathan neváhal, shodil z ramen přikrývky a schoval se do stínu, z pouzdra už podruhé ten večer vytáhl revolver. Indián zmizel ve tmě, kterou nedokázal prohlédnout, proto pozorně naslouchal, dokud i on nezaslechl tiché volání. Co se děje?
Volání utichlo a za chvíli zaslechl nepravidelné šustění kroků. Zvedl revolver, stiskl zuby a tiše vyčkával. Stále přemáhal šok z nepříjemného zjištění. Teď musí být soustředěný, nemůže váhat, nemůže se nechat unášet čímkoliv. Netrvalo ani pár chvil a Indián dovlekl do světla ohně kluka v širokém klobouku a vojenském kabátě, který se s ním úporně rval. Jonathan neváhal, vystoupil ze stínu a namířil na něj zbraň. „Přestaň!“ štěkl a povolil kohoutek. Kluk strnul v půlce pohybu, jen zhluboka oddechoval, hlavu sklopenou na prsa.
„Co tady chceš?! Mluv!“
„Ať mě pustí,“ zaštkal slabým hlasem, který vůbec nezněl klukovsky.
„Nejsi v pozici, aby sis mohl klást podmínky! Nejdřív odpověz, pak se můžeme bavit dál!“
„Ať mě pustí, prosím!“ zaškemral znovu a Jonathan si odfrkl, když ale zvedl hlavu a zadíval se na něj velkýma vyděšenýma modrýma očima, strnul. Sklonil zbraň a jediným dlouhým krokem byl u něj, pak mu z hlavy strhl klobouk a osvobodil dlouhé plavé kudrnaté vlasy. To nebyl kluk! Překvapeně zíral do tváře dívce, se kterou se setkal dnes v saloonu. Z kabátu jí koukal rozedřený límeček pánské košile neurčité barvy, tmavé záplatované kalhoty zakrývaly velké sešlapané boty. Trvalo několik chvil, než popadl dech. „Co... co tady děláš?!“ dokázal ze sebe vykoktat.
„Ať mě pustí, prosím,“ zakňourala a oči se jí zaleskly slzami.
Jonathan se neubránil neveselému pousmání. Zajistil revolver a kývl na Indiána. „To je v pořádku.“
Ten jen stiskl rty a uvolnil sevření. Ona se mu vyškubla z rukou a vrhla se Jonathanovi do náruče. Ten měl co dělat, aby se udržel na nohou a jen zalapal po dechu. „Probůh... Co to vyvádíš?!“
Ona se mu ale vyděšeně tiskla k hrudi a úkosem přes rameno sledovala Indiána, který stál stále na stejném místě, karabinu, opřenou o zem, svíral za konec hlavně a pozoroval vše s naprosto klidnou kamennou tváří, v očích mu ale jiskřilo pobavení. Jonathan jen nechápavě rozhodil rukama a schoval revolver do pouzdra. Pak sevřel dívku za ramena a odtáhl ji od sebe na vzdálenost natažené paže. Přeci jen ještě nezapomněl za jakých okolností se sešli poprvé a... ne nad tím nechtěl přemýšlet. Teď chtěl hlavně vědět proč je tady.
„Co se děje? Co tady děláš?“
Ona jen zvedla oči a chvilku těkala pohledem z Indiána na Jonathana a zpátky. Než tiše kníkla: „Neublíží mi?“
„Kdo?“ nechápavě zvedl obočí.
„Ten rudoch...,“ vydechla plačtivě.
„Myslíš, že kdyby ti chtěl ublížit, že už by to neudělal?“ ušklíbl se Jonathan. Nevěděl proč, ale její strach mu byl k smíchu.
„Máš ho ochočenýho?“
Zatřásl hlavou a měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál. „Jistě, když budu chtít, i zapanáčkuje nebo zaštěká, chceš to vidět?“ koutky úst mu nebezpečně škubaly, když pohledem zabloudil k Tomu, který snídá s vlkem. Stál nehybně a vše sledoval s povytaženým obočím. Mrkl na něj, než se znovu zadíval do tváře vystrašené dívky.
„Opravdu?“ pípla a znovu se pátravě podívala přes rameno.
Ježišíkriste,“ neudržel se už a rozesmál se. „Nebuď hloupá, je to člověk jako my, normální myslící bytost...“
„Ale...,“ vydechla a úzkostně stáhla obočí.
„A rozumí anglicky,“ mrkl na ni.
Jen naprázdno otevřela a zavřela ústa, zmateně zamrkala očima a polkla. Jonathan se ještě chvíli bavil jejím zmatkem, než přemohl škodolibost a zvážněl. „Uklidni se, neublíží ti. Zachránil mi život, víš?“ nevěděl, proč jí to říká. Asi aby zahnal její strach, jen netušil, jestli to zafunguje a jak. Dalo by se říci, že v této oblasti byl velmi nezkušený. Nikdy nikoho neutěšoval.
Mlčky ho sledovala vytřeštěnýma očima. Nevydala už ani hlásku. Povzbudivě se na ni usmál a odhrnul jí pramen vlasů z čela. „A teď bys mi mohla říct, pro jsi přišla.“
Dívka se nadechla, sklopila hlavu a skousla si ret: „Jdou po tobě... vojáci.“
Zkoumavě ji pozoroval, než tiše promluvil: „To se dalo čekat. To je všechno, nebo je toho víc?“
Pustil její ramena a sledoval, jak kroutila v prstech knoflík od kabátu. „Našli ňákou knihu, ve tvym kabátu...“
Jonathan trhl hlavou a rukou rychle rozepnul několik knoflíků uniformy, aby se dostal do záňadří. Nahmatal jen obálku s doklady a penězi, mapu a kompas. Do háje... deník! Pohled plný obav stočil na Toho, který snídá s vlkem. Ten se zachmuřil a sklonil hlavu na stranu. Dozvědí se všechno! Dozví se, kdo je s ním! Znovu se zadíval na dívku před sebou a stiskl rty, než ji naléhavě vyzval: „Co se stalo? Mluv, kruci!“ Humor už ho nadobro přešel. Tohle nebylo dobré! Budou chtít dostat Lovce i jeho!
„Našel to... potom, cos odešel. Našel to v tomhle kabátě, zůstal tam viset... a pak přišli... nějaký vojáci. Mluvil o tobě... říkal, že si se najednou objevil, byl si divnej a pak si vypad jako by ti za patama hořelo a štípnul si koně. Že... že seš zrádce, kdyby mohl, vyrazil by se za tebou sám, ale že tu radost nechá jim a pak...“
Jonathan stiskl zuby, syčivě vydechl a skoro nevnímal její další slova. Věděl dobře kdo, nemusel se ptát. Nikdo jiný to být nemohl.
„Prej je s tebou nějakej lovec, říkal, že maj vyrazit co nejdřív, aby tě dostali. Mluvil o jediný farmě, co je tímhle směrem...“
Jonathan sevřel ruce v pěst a pohledem vyhledal Indiána. I jemu z očí zmizely jiskry pobavení.
„Kdy? Kdy vyjedou?“ zeptal se tiše.
„Nevim, já... pak sem... pak sem utekla.“
Jonathan pevně stiskl rty. Brzy! Příliš brzy o něm vědí a vědí toho moc! Nejradši by si nafackoval za takovou chybu.
„Odejít brzy, před východem slunce,“ promluvil klidně Ten, který snídá s vlkem.
Jonathan jen prudce kývl. Dřív než za úsvitu stejně nevyrazí, těžko by je hledali. Nakonec se zadíval na dívku před sebou. „Děkuji za varování, ale měla by ses vrátit. Čím blíž nám budeš, tím větší nebezpečí ti hrozí. Jestli chceš, doprovodím...“
„NE!“ vyhrkla překotně a zvedla hlavu. „Nikdy se tam nevrátim! NIKDY! Vezmi mě s sebou, prosím... Já... já nechci zpátky. Nebo mě radši zabij!“ Oči se jí naplnily slzami, které přetekly na tváře. Zděšeně zírala na Jonathana, schoulila se, objala se rukama.
Jen tázavě zvedl obočí. „Chceš jít se mnou? Víš, kam jdeme?“
„I u divochů to bude lepší než tam!“
„My jdeme k Indiánům! A s námi se ti může velmi snadno stát, že tě někdo zabije, to chceš?“
Jen nerozhodně sklopila hlavu a skousla si ret, než stočila pohled na Indiána. Pak se znovu zadívala na Jonathana. „A musíš k rudochům?“
On se jen hořce usmál: „Jsem dezertér. Zná mě celá sedmá kavalerie, když mě někdo z nich uvidí, odstřelí mě. Nejsem sebevrah. Jinam nemohu a nechci jít. A ve vlastním zájmu by ses ode mě měla držet dál, aby tě nepostihl stejný osud.“
„Ale...,“ stáhla nesouhlasně obočí.
„Můžeš jít na farmu, mám nějaké peníze, nechám ti je, nebudu je potřebovat. Tebe snad nikdo hledat nebude.“
„Já peníze mám, povedlo se mi občas nenápadně něco vzít, když...“ nedořekla, stiskla rty a uhnula očima. Jonathan zhluboka vydechl, odvrátil se a sebral ze země přikrývky. Jednu jí omotal kolem ramen a do druhé se zabalil sám, otočil se k ohni a nastavil dlaně teplu plamenů. Indián dal stranou kotlík s jídlem a znovu se pustil do vyřezávání. Nedal na sobě znát jedinou emoci, Jonathan ale věděl, že všemu naslouchá a rozumí.
„Hnusím se ti...,“ promluvila. Stála zkroušeně, zabalená do deky, hlavu sklopenou mezi ramena. Bylo mu jí líto. Zatraceně líto. Byla ještě dítě. „Ne,“ odpověděl tiše.
Pomalu došla k němu a lehce se dotkla prsty jeho ruky. Škubl hlavou a zadíval se jí do tváře. Ve světle ohně rozeznal zbytky šminek, které ještě měla na obličeji. „Proč jsi mě přišla varovat?“
Sklopila hlavu: „Nechci, aby tě dostali.“
„Proč?“
Přitáhla si přikrývku těsněji kolem ramen a skousla si ret. „Seš jinej. Někdo jako ty by neměl umřít. Ještě nikdo...,“ nedořekla a oči se jí znovu zaleskly.
Pochopil. Nemusela říkat víc. Žaludek se mu stáhl odporem. Ne k ní. K těm všem mužům, kteří ji zneužili. Mohl po ní chtít, aby se vrátila? Mohl ji nutit?
„Proč jsi to dělala?“ zeptal se potichu.
„Musela sem,“ odpověděla pomalu a zadívala se do ohně. „Narodila sem se tam. S nima. Moje matka, byla to samé co já. Prej zemřela po tom, co sem přišla na svět. Dvě holky se mě ujaly. Vypiplaly mě. A pak, když sem dost vyrostla..., bordelmamá říkala, že si musim na jídlo vydělat..., že mě zadarmo živit nebudou... Vyhrožovali mi, že jestli se pokusím utýct, zabijou mě, potřebovali mladý maso...“
Jonathan mlčky stiskl pěsti. Po straně se na ni zadíval. Oči se jí leskly slzami. Byli si podobní, až z toho mrazilo. I on se musel prodat. I on byl děvkou společnosti, jen jeho poskvrnili krví, jeho zneužili k zabíjení. Rozuměl jí. Chápal ji, ač sám nemohl a možná nechtěl vědět, co všechno musela snést. S tichou účastí jí položil dlaň na rameno.
Překvapeně vzhlédla. Čekala všechno, jen ne soucit, ne porozumění, kterým přetékaly jeho oči. Byla špína, součást té nejodpornější spodiny. Znovu ten večer se musela ptát, kdo vlastně je. Připadal jí jako anděl, o kterém jí holky vyprávěly, když byla malá, před spaním. Jako anděl, díky kterému se odhodlala utéct. Anděl, kterého se nechtěla vzdát, kterého nechtěla opustit. Nezajímalo jí jeho jméno, proč má na sobě modrou uniformu, kterou ona sama nenáviděla. Kde se vzal, odkud přišel a kam jde. Chtěla jen jedno, stulit se do jeho náruče a nechat se chránit jeho křídly. Skousla si ret a pomalu se k němu přiblížila. Neuhnul, jen ji mlčky pozoroval, když se rukama opřela o jeho hruď, strnul a zaváhal, než ji nejistě objal pažemi. Zabořila obličej do jeho uniformy a z očí se jí nezadržitelně hrnuly slzy, které si vždy schovávala pro svůj osamělý polštář.
Jonathan zhluboka vydechl, objal ji pevněji. Cítil, že to potřebuje. Stejně jako to potřeboval on, když byl ještě dítě. Stejně jako to potřeboval on sám právě dnes, právě teď. Potřeboval, hledal útěchu stejně jako ona. Očima vyhledal Toho, který snídá s vlkem. Sledoval je pozorně ze svého místa s lehkým úsměvem na tváři a byl to nejhřejivější výraz, který u něj kdy viděl. Netušil, zda chápe, co je ta dívka zač. Netušil, co si myslí, a přesto věděl, že to, co dělá, považuje za správné, stejně jako on sám.
Nevěděl, jak dlouho trvalo, než potáhla nosem, utřela si slzy a vzhlédla. Pozoroval ji a chtěl spustit paže. „Ne... nepouštěj mě, prosím,“ šeptla a otočila se, aby se o něj mohla opřít zády. Jen se pousmál a nechal ji. Byl to zvláštní pocit, který neznal. Zvláštní bylo, jak silný si připadal, jak dobře mu dělalo, že může někoho chránit. Jak zvláštní náhody se kolem něj poslední dobou dějí. Jak zvláštní pouta ho spojují s podivnými lidmi. Se zabijákem, Indiánem, který jej ušetřil, zachránil mu život, a s nedospělou děvkou, která zřejmě kvůli němu utekla.
Nemohl se zbavit touhy ji chránit, zajistit jí bezpečí, hlídat ji. Proč? Znal ji sotva pár hodin, a přesto mu byla bližší, než dokázal pochopit. Možná proto, jak moc se jeden druhému podobali. Nechtěl nad tím přemýšlet. Vlastně nechtěl přemýšlet už nad ničím. Dnes se toho stalo příliš mnoho. Příliš mnoho, co nedokázal zpracovat. Ještě chvíli mlčel, pak mu to nedalo a tiše se zeptal: „Jak se vlastně jmenuješ?“
Trvalo chvilku, než odpověděla: „Říkali mi Myra.“
Pousmál se. „Já jsem Jonathan G...,“ zarazil se a pohledem znovu zabloudil k Indiánovi, který ho zkoumavě pozoroval. Má stále nosit jméno, které jej spojovalo s Custerem? Nakonec nahlas, tak aby si tím stvrdil vše, co se dnes stalo, k čemu se rozhodl, pronesl do nastalého ticha: „Jsem Jonathan Sokolí přání.“
 
            Byla už hluboká noc a Jonathan nemohl usnout. Myra se od něj nechtěla hnout a vlastně to chápal. Přitulila se k němu a usnula mu v náručí. Ale on nemohl spát s věděl, že i Ten, který snídá s vlkem, ostražitě bdí. Jsou z nich štvanci a bude záležet jen na jejich rychlosti a vynalézavosti, zda je dostanou, nebo ne. Tiše doufal, že se Myra rozhodne zůstat na farmě, a ne jít s nimi. Byli by příliš pomalí, i kdyby tu nechali většinu věcí. Měli jen dva koně. A navíc nechtěl ohrožovat její život. V jejich blízkosti jí hrozila nevyhnutelná smrt. Jen nevěděl, kdy a jak má Tomu, který snídá s vlkem, říct pravdu. Kdy a jak mu má sdělit, že jeho náčelník i jeho dcera nežijí? To vědomí jej neuvěřitelně tížilo. Nechtěl se ptát, nechtěl nad tím přemýšlet, ale otázky byly neodbytné. Co bude zítra? Proč nedokáže vidět naději? Proč nedokáže vidět naději pro Indiána i pro sebe?
Byl příliš unavený na to, aby dokázal hledat odpovědi. Aby nad nimi dokázal přemýšlet. Aby dokázal přemýšlet nad čímkoliv, a trvalo příliš dlouho, než jeho mysl zastřel neklidný spánek.
 
 
 
 
Poznámka:
 
Montavato/ Černý kotel (? – 27. 11. 1868)
 
 

Byl dlouhá léta svého života náčelníkem Jižních Šajenů. Ze života Černého kotla se zachovalo jen pramálo detailů. Patřil mezi nejvýznamnější pohlaváry Jižních Šajenů. Do historie se určitě nesmazatelně zapsal svou neutuchající snahou řešit věci mírovou cestou, a to i přesto, že byl tolikrát zklamán porušováním již podepsaných smluv. Míru se zastával i za cenu ohrožení svého vlastního života. Mluví se o něm jako o jedinečném vůdci s darem předvídat budoucí věci. Někteří jeho soukmenovci si však mysleli, že je příliš zbabělý. On, ale toužil po tom, aby jeho lidé mohli žít v trvalém míru v souladu s americkou civilizací.

 

 
Dee Brown se o Černém koltlovi též zmiňuje jako o jednom z významných šajenských náčelníků a o jeho neutuchající snaze o mír mezi bílími přistěhovalci a Indiány, ale také o tom, že byl velmi často klamán.
Zmiňuje též, že byl výborným lovcem a bojovníkem, moudrým, odvážným mužem, který se nebál vjet neozbrojen mezi bojující Indiány a vojáky a zastavit probíhající bitvu, vyjet vstříc vojákům ohrožujícím jeho tábor a žádat, aby zastavili svůj útok.
Mnozí vysoce postavení běloši si jej pro jeho moudrost vážili, měl mezi nimi i přátele, kteří se mu snažili pomoci udržet mír – podplukovníka E. W. Wynkoopa, obchodníka a rančera William Benta, který mu pomáhal jako prostředník mezi Indiány a bílími, a další, kteří ostře kritizovali zabití Černého kotla při masakru u řeky Washity.
Ovšem ani spříznění s některými vysoce postavenými bělochy nezabránilo tomu, aby bylo neustále zneužíváno jeho obdivuhodné důvěry při podepisování klamných smlouv, které byly často vykládány jinak, než byl jejich skutečný význam.
Bohužel, díky masakru u Sand Creeku v listopadu 1864, který jako zázrakem přežil, ztratil téměř veškerý svůj vliv a velká část mladých mužů se svými rodinami odešla za válečnými pohlaváry. To mu ale nezabránilo v další neutuchající snaze o mír i přesto, že Orlí nos a jeho Psí vojáci vedli neustávající válku, se kterou on sám nesouhlasil.
Dalším vládním rozhodnutím byl spolu se zbytky svého kmene přesídlen z rezervace u řeky Sand Creek v Coloradu do Oklahomy, kde měli zůstat a být závislí na přídělech od vlády. On sám další smlouvu o míru a přesídlení podepsal, ale většina jeho lidí sympatizovala s Orlím nosem, který nepodepsal.
Jak Černý kotel skončil již víme. Byl zastřelen při masakru u řeky Washity za úsvitu 27. 11. 1868, když se snažil zastavit útočící vojáky.
 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA