Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XXIII.

8. 1. 2014

 5. ledna 1869, oblast kolem řeky Washity mezi pevností Forth Cobb a Wichitou, Oklahoma, USA

 
            Obzor na východě nabíral barvy nového dne a Ten, který snídá a vlkem, přivázal poslední z věcí, které měl připravené, na jednoho z poníků. Většinu toho, co s sebou vozil, ukryl zde, oba potřebují koně. Nadechl mrazivý vzduch a rozhlédl se. Sokol i ta dívka ještě spali. Ještě jim mohl dopřát pár chvil, než je probudí. Slunce nečeká a vychází podle přesného neměnného řádu. A až vyjde, přinese jim nebezpečný den. Přemýšlel, kudy se nejlépe dostat k Montavatovi, nejspíš přebrodí řeku a budou se od ní držet dál. Ale jejich cesta bude nebezpečná a nejistá všude. Zachmuřeně se zamračil a zadíval se na neklidně spícího muže. Oba jsou stejní psanci. Oběma jim hrozí smrt. Přesto měl větší obavy z toho, co mu muž Sokolí přání neřekl, než z toho, co je čeká. Na úděl vyděděnce byl zvyklý. Tušil, že něco není v pořádku, co je to, mu ale musí říct on sám.
Poplácal koně po krku a chtěl se vrátit k ohni, když v zátylku ucítil známé mrazení. Pousmál se a pomalu se ohlédl. Na kraji tábořiště stál velký vlk a upřeně ho pozoroval žlutýma očima. Muž se nezdržoval. Sebral kost s hojnými zbytky masa, kterou pro něj měl připravenou, a pomalu došel na dosah. Klekl si na koleno a nabídl mu ji. Vlk se ale ani nepohnul. Nevzal si ji, jen ho stále stejně nehybně pozoroval. Muž stáhl obočí v zamyšlení. To se ještě nestalo. Vzhlédl a tázavě se mu zadíval do očí. Mrazilo ho v zádech, dlaně mu mravenčily. Nevěděl, co se děje. Spustil ruku a vlk se konečně pohnul. Nesebral kost, ale pomalu přistoupil k němu. Sklonil hlavu a vlhkým čenichem mu vklouzl do prázdné dlaně.
Ten, který snídá s vlkem, překvapeně vydechl, pustil kost a opatrně, jen konečky prstů přejel po vlčí hlavě. Zvíře spokojeně zabručelo a zavřelo oči. Hrdlo se mu stáhlo nečekaným štěstím a zároveň něčím jiným, něčím nevyhnutelným, nezbytným. Věděl. Už věděl. Srdce se mu rozbušilo prudčeji, polkl a prsty zabořil do huňaté srsti na krku zvířete. Vlk čenichem zabloudil k jeho obličeji, lehce mu olízl tvář, zafuněl do ucha.
Pevně objal jeho krk a obličej skryl v šedé kožešině. Skryl v ní tiché slzy, které se mu draly do očí. Pochopil, co se stane, pochopil, co je nevyhnutelné. Jeho cesta nevede na druhou stranu řeky. Je čas jít cestou, která má svůj cíl, a ten cíl je blíž, než doufal, je na dosah ruky. Věděl, kam jít, a věděl, že je na něm, zda se pro tuto cestu rozhodne... A on se rozhodl. Je čas zpívat píseň, která odezní do ticha. Je čas získat zpět svou čest.
Tiše zpíval, slzy se vsákly do vlčí srsti a píseň naplnila jeho hruď odhodláním, silou, jistotou. Naplnila jej po konečky prstů. Dnes přišel den boje!
Zvedl hlavu, naposledy polaskal zvíře a vstal. Vlk pozorně sledoval, jak z pouzdra vytáhl karabinu a pečlivě ji nabil. Z poníka odvázal luk, lehce po něm přejel prsty a položil jej do nohou lůžka, kde spal muž s dívkou. Zaváhal a nakonec ještě sáhl do jednoho z vaků. Vytáhl malý balíček zabalený v kusu hrubého plátna. Sevřel ho v dlaních, oči se mu zaleskly podivným světlem. Pohledem naposledy vyhledal tvář mladého bílého muže, naposledy si prohlédl jeho rysy. Pevně stiskl rty, odložil i balíček k jeho nohám a věděl, že pochopí, že svou cestu vždy najde, pak se odvrátil.
Oba koně pohladil po hlavách, podrbal je za ušima, dýchl jim do nozder a tiše jim poděkoval za jejich oddanou službu, za jejich věrnost. Ještě pár chvil vdechoval jejich vůni, než se rychle otočil a pevným rázným krokem bez ohlédnutí odešel z tábořiště směrem k vojenské pevnosti. Následoval svého druha, svého průvodce, svůj stín na dohled. Šel svou cestou. Cestou, kterou zvolil. Cestou, která měla přinést to, co si přál.
 
            Letěl a vzduch mu zpíval pod křídly, ale dnes se nenechával laskat větrem, dnes si nepohrával ve vzduchu. Měl jasný cíl. Využíval vzdušných proudů, proplétal se jimi, cílevědomě, s jasnou myšlenkou. Snesl se níž, už viděl známé siluety. Mávl křídly, chtěl být rychlejší, obratnější, chtěl být tam. Jenže vycítil nebezpečí, vycítil, že něco není v pořádku. Před velkými stany stál muž v modrém kabátu. Bojovně vykřikl a střemhlav se spustil dolů s touhou ho rozsápat pařáty, zaseknout ostrý zobák do jeho masa. Jenže ohlušující rána explodovala v prostoru, pak další a další v nekonečném proudu. Bránil se, když se něco zakusovalo do jeho těla a sápalo jej na kusy. Nedokázal ovládnout křídla. Křičel hlasem zraněného dravce, řítil se dolů smrtelným pádem, dokud jeho uši neohluchly, dokud zem nebyla na dosah, dokud...
 
            Jonathan se s trhnutím probudil. Třásl se po celém těle. Kolem se světlo nového dne snoubilo s tmou. Chtěl se zvednout, ale uvědomil si, že se plavovlasá dívka stále ještě opírá o jeho rameno. Ruka mu mravenčila, musel si ji pěkně přeležet. Polkl a zhluboka vydechl, než ji opatrně vyprostil zpod její hlavy. Pomalu se posadil, rozhýbal prsty, aby se mu trochu prokrvily, a zajel si jimi do vlasů. Cítil, jak se chvěje, a nebylo to jen zimou. Jeho sny o létání... Co mu říkal ten dnešní? Znepokojil ho. Velmi. Ale co to mělo znamenat? Nechápal ho. Žaludek se mu stáhl obavami. Co bude?
Snažil se zahnat nepříjemné mrazení a rozhlédl se po tábořišti. Ten, který snídá s vlkem, byl pryč. Na druhé straně ohniště, ve kterém plápolal oheň, stáli oba koně připravení na cestu. Zhluboka vydechl a chvíli si třel paže dlaněmi, pak si stáhl koleno pruhem plátna a obul vysoké boty. Vstal, přikryl Myru přikrývkou a přes uniformu si zapnul pásek se revolverem a nožem. Byl neklidný. Kde je Ten, který snídá s vlkem? Měl obavy, doufal, že se brzy objeví. Rozhlížel se okolo, a když očima zabloudil ke svému lůžku, strnul a zalapal po dechu. Poznal podlouhlé pouzdro, které leželo v jeho nohách. Proboha!
Než ale stihl úplně domyslet, prořízl ranní ticho vzdálený výstřel, následoval další a další. Myra se s trhnutím posadila, rozespalé vyděšené oči upřela na Jonathana. „Co se děje?“ zeptala se tiše.
Jonathan se konečně probral ze strnulosti. Několika dlouhými kroky došel ke koni a zjistil, že Indiánovo pouzdro na karabinu je prázdné. „Do háje!“ zaklel nahlas, než se otočil na dívku. „Ani se odtud nehni, je ti to jasný!“ Nečekal, až odpoví, vyšplhal se na koňský hřbet, vrazil mu paty do slabin a vedl ho do svahu a pak proti proudu řeky, tam, odkud slyšel střelbu. Pobízel ho a řítil se řídkým lesem, uhýbal před větvemi a od pasu vytáhl revolver. Tušil, co to znamená. Tušil, že ho tam najde a tiše doufal, že přijde včas. Nechtěl o tom víc přemýšlet, nemohl. Věděl jen jediné - nesmí ho v tom nechat! On nesmí zemřít! To nemůže!
Už byl blízko, slyšel jasně výstřely. Jenže čím déle to trvalo, tím větší beznaděj ho svírala. Věděl, že Indián je sám a má jen sedm ran. Navedl koně do hlubokého úvozu a pobízel ho, dokud se nehnal tryskem po zmrzlé vozové cestě. Tušil, že je to cesta k Froth Cobb, že vjede přímo do náruče vojákům, kteří je hledají, ale bylo mu to lhostejné. Hnala ho touha vyrvat jej z jejich spárů. Hnala jej touha najít ho. Najít ho včas!
Úvoz se vynořil z lesa a Jonathanův kůň málem klopýtl o mrtvolu muže, ležící uprostřed cesty. Stihl ještě zaregistrovat vojenskou uniformu, než strhl koně stranou. Střelba utichla a všude kolem se rozpínalo nepříjemné ticho. Pevněji stiskl rty a rozhlédl se v prvním světle nového dne, které odkrývalo zmrzlou trávu na kraji lesa. Zoufale hledal, pátral po životě, po jediném životě! Zahlédl další tělo, vyrazil tím směrem, a dříve než k němu dojel, poznal vojenský kabát, nedaleko ležel mrtvý šedý vlk. Krucinál! Rozhlížel se dál. Proboha, kde jsi?!
Pobídl koně a objel vojáka širokým kruhem, když konečně na kraji lesa zahlédl stojícího muže. Nebyl to voják, ač na sobě měl kabátec modré uniformy. V částečně vyholených havraních vlasech, měl zapletená pera a v jeho ruce se zaleskl nůž. Indiánský zvěd. Pobídl koně, a dřív než ho muž stihl zaregistrovat, zamířil a vystřelil. Neminul. Viděl, jak se napjal, než se zhroutil na zem, a když mu odkryl výhled, konečně našel toho, koho hledal. Ale hrdlo se mu stáhlo úzkostí, když viděl, jak mu karabina vypadla z ruky, jak padl na kolena, jak prsty zabloudil k pouzdru s nožem.
NE! Chtělo se mu křičet nahlas, ale skrz stažené hrdlo nedokázal protlačit jediný vzdech, jediný zvuk. Prudce zarazil koně a seskočil. Nejrychleji, jak dokázal, se rozeběhl k němu. Nevnímal bolest, nevnímal ledový vzduch, nevnímal nic...
Těch pár okamžiků, než odhodil revolver, aby mohl pevně sevřít jeho ramena, mu připadalo jako nekonečná věčnost, ale muž se mu zhroutil do náruče. Zoufale se snažil rukama zastavit krev, kterou měl snad úplně všude.
„Synu...“ zasípěl.
Jonathan ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo, jen zíral do temných očí. Očí, které se leskly smrtí. Muž pevně stiskl rukáv jeho uniformy.
„Otevřít oči a rozhlédnout se... Otevřít oči a jít, hledat cestu, následovat sokola.... On říci, kam jít... On ukázat cestu.“
„Jak mám jít bez tebe?“ zachraptěl.
„Sokol silný muž, on vždy cestu najít.“
„Ne...“
„Ten, který snídá s vlkem, šťastný... Duše volná a zpívá... Dnes je dobré zemřít... dnes je dobré zpívat píseň smrti... jen ruce slabé, nemohou pomoci... pomoci odejít... odejít za předky, za ženou a syny... pomoz mi jít... odejít rukou přítele...“ jeho trhavý hlas slábl, oči byly plné hluboké prosby, pokoje, klidu.
Jonathan, zaregistroval, že ve chvějící se ruce svírá nůž a pochopil, pochopil, na co jsou jeho ruce slabé. Pochopil, co po něm žádá. Pevně zavřel oči. A křik v jeho hlavě se stal nesnesitelným.
„Proč? Proč jsi to udělal?!“
„Sokol muset jít... sokol muset žít. Pomoz mi a jdi... jdi a žij... a buď svobodný.“
Jak má jeho přání splnit? Všechno v něm se vzpíralo a rvalo. Má ho nechat? Má ho nechat, aby umíral v bolestech? Nebo ho má zabít?! Má ukrást unikající život? Život, který je stejně zmařen? Kolik času by mu zbývalo? Věděl, že umírá. Stiskl zuby tak pevně, že mu zakřupalo v sanici. A pak téměř proti své vůli vyprostil z jeho ruky nůž. Zíral do temných očí, cítil jeho prosbu, jeho touhu zemřít, jeho smíření. Chtěl jít dál..., dál za svými blízkými. Doufal v to. Přál si, aby se mohl sejít se všemi, které miloval. A věděl, že pro něj udělá všechno. Všechno na světě.
„Jsi velký muž, otče...“ mluvil pomalu namáhavě, hlas se mu chvěl a špičku nože opřel o hrudník, do mezery mezi žebry. Už nedokázal udržet slzy, polkl. Musel mu to říct. „Setkáš se se všemi, i se svým náčelníkem, i se svou dcerou, všichni na tebe čekají...“ Chtěl tomu věřit. Tolik chtěl! Pro něj! „Sbohem... děkuji...“ Nemohl. Už nemohl mluvit dál. Hlas se mu zlomil. Chtělo se mu řvát, ale nebylo čím.
Indián jen škubl koutky rtů a Jonathan se celou vahou opřel o nůž. Musel to udělat hned, rychle, jinak by se k tomu neodhodlal. Jinak by to nedokázal. Cítil, jak mu jeho ostrá čepel hladce projela do těla. Musel se opřít o volnou ruku, aby se nezhroutil. Vnímal, jak se zachvěl, cítil, jak sevření jeho ruky povolilo, slyšel poslední výdech a temnota jeho očí se stala nekonečnou, než zmatněla a pohasla. Všechno v něm křičelo a možná i on sám křičel, nahlas, divoce, ze všech sil. Netušil. Nevnímal nic než zběsilý tep svého srdce, dunění a vřískavé hlasy v hlavě.
 
            Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se dokázal pohnout. Nevěděl, kdy a jak dosedl na paty, nevnímal, jak si rozmazal po obličeji krev, když si po měn přejel dlaní a setřel slzy, které ale nedokázal zastavit. Nakonec ještě prsty zatlačil mrtvému muži oči, sebral karabinu a položil mu ji na hruď a přes ni překřížil jeho bezvládné ruce. Tolik si přál, aby byl šťastný, aby jeho víra v cestu za hranici smrti byla osvobozením. A zároveň po něm zbylo obrovské prázdné místo. Kdo jej zaplní? Kde hledat útěchu? Proč přichází o každého, na kom mu doopravdy záleží?
Cítil, že by měl jít. Musel, a přesto se nedokázal odhodlat postavit na nohy. Nedokázal se zvednout, opustit jej, přestože věděl, jak nevyhnutelné to je. Připadal si slabý, neuvěřitelně slabý. Jak se má postavit na chvějící se nohy a jít? Bylo to nepředstavitelné.
Ostrý výkřik dravce prořízl mrazivý vzduch jako nůž. Jonathan konečně zvedl pohled a vyhledal jeho siluetu na světlajícím nebi. Zhluboka vydechl a chtěl se zvednout na nohy, ale k zemi jej přikoval posměšný hlas.
„Jak dojemné...“
Na několik okamžiků strnul a ta slova jako by z jeho hlavy náhle vyhnala všechny zvuky, všechny myšlenky. V jeho mysli zavládlo ticho. Vražedné ticho. Slabost zmizela. Mysl oněměla, skryla se a všechna bolest ztráty, všechny obavy, všechno se slilo v jediný mlčenlivý příval, tichý, bezhlesý, ale o to ničivější, zahalil jej od hlavy až po paty. Zatoužil po krvi. Chtěl zabíjet. Život za život! Pomalu zvedl hlavu. Před ním seděl voják na koni a mířil na něj karabinou a Jonathan spíš cítil, než viděl, jak se posměšně šklebí.
„Tak vstávej, skrčku! Ale pěkně pomalu, žádný vylomeniny, nebo to dostaneš, a nemysli si, že tě zabiju, měl bys to moc jednoduchý. Generál tě chce živýho.“
Jonathan přimhouřil oči a velmi pomalu se postavil. Snad každý sval v těle měl napjatý. Pokud dostane sebemenší příležitost, zaútočí. Nemínil se vzdát. Nemínil se nechat zajmout. Raději zemře a vezme s sebou kohokoliv, kdo se mu postaví. Byl ostražitý jak šelma připravená ke skoku. Pomalu vykročil k muži na koni.
„Jen pěkně pomalu,“ zavrčel voják a jeho hlas byl Jonathanovi povědomý. Nespouštěl z něj pohled a snažil se ve stínu pod kloboukem rozeznat tvář. Tvář za temnou hlavní.
„Tak vidíš, skrčku, nakonec sem vás dostal oba. Lovce i tebe. Jaká náhoda. Dostal sem tě stejně jako toho zrzavýho zmetka,“ uchechtl se a sledoval Jonathana přes mušku karabiny. Ten pevně stiskl pěsti. Už věděl, kdo to je. Je to stejný muž, který předhodil Custerovi Dicka. Muž, kterého porazil v šermu. Bezcharakterní svině, která udělá všechno pro to, aby si šplhla. A stejně jako Dicka chtěl Custerovi předhodit i jeho. Měl co dělat, aby dokázal ovládnout vražedné šílenství a udržet se, aby neudělal chybu, která by mu byla osudná.
„Tak mě zabij! Jestli to neuděláš, zabiju já tebe!“ zavrčel a čelem se už téměř dotýkal hlavně karabiny. Bylo mu lhostejné, jestli zmáčkne spoušť. Chtěl jen jedno, seznámit ho zblízka se svým nožem.
„Tak tohle potěšení ti, parchante, neudělám,“ ušklíbl se.
„Jak chceš!“ procedil Jonathan mezi sevřenými zuby. Jen čekal na jeho sebemenší zaváhání. Čekal na jediné rozptýlení jeho pozornosti. Tiše si přál, aby dravec na čistém nebi zakřičel, ale místo ptačího křiku pulzující ticho roztříštil nejistý dívčí hlas: „Nech ho!“ Muž trhl hlavou a Jonathan neváhal. Nejmrštněji, jak dokázal, přiskočil až ke koni, pevně sevřel konec hlavně a trhl s ní. Dlaň ho zabrněla, když práskl výstřel a kulka se zaryla do země. Jediným rychlým pohybem vytáhl svůj dlouhý lovecký nůž a vrazil jej až po záštitu vojákovi do boku, těsně nad široký kožený pásek. Muž zařval, pustil karabinu a rozehnal se po něm rukou. Jonathan byl ale rychlejší. Popadl ho za rukáv kabátu, druhou za pásek a vší silou a celou vahou ho strhl z koně na zem. Než se stihl vzpamatovat, vrazil mu zdravé koleno mezi lopatky a klekl si na jeho záda. Pevně sevřel jeho vlasy v dlani a zvrátil mu hlavu dozadu. Nepřemýšlel, nemohl přemýšlet, nemohl váhat. Vytrhl nůž z jeho boku, sklonil se nad ním a zasyčel mu do ucha: „To máš za Dicka, ty sketo!“ Než se muž stihl nadechnout, damascénská ocel, ostrá jako břitva, se mu jediným rychlým pohybem vnořila do krku, když mu Jonathan podřízl hrdlo.
Vnímal jako ve snu odporné zaklokotání, se kterým unikl z vojákova těla život, ostří opřel do kůže na jeho čele a trhl rukou, ve které svíral vlasy. V dlani mu zůstal zkrvavený skalp. Pomalu se postavil. Pevněji sevřel v ruce nůž a s odporem se zadíval na tělo muže před sebou, než odhodil skalp stranou. Cítil, jak mu ve spáncích buší krev, cítil opojné krvavé vítězství. Cítil aspoň kousek zadostiučinění a radosti z pomsty a někde hluboko, kdesi vzadu v hlavě, kde se krčil jeho potlačený zdravý rozum, jeho sebeovládání, se rozpínal děs. Děs sám ze sebe. Z toho, kdo je.
Když zaslechl téměř štěněcí zakňučení, trhl hlavou a vzhlédl. Na promrzlé zemi klečela Myra, před ní ležel jeho revolver. Tiskla si ruce na ústa a vyděšeně ho sledovala. Chvíli na ní zíral, neschopen pohybu ani myšlenky. Když se konečně probral z vražedného šílenství, došlo mu, co musela vidět, a konečně si plně uvědomil sám sebe, ledový vzduch, zakusující se mu do těla, hrozící nebezpečí. Zhluboka vydechl a tiše se jí zeptal: „Ještě chceš jít se mnou?“
Sledovala ho a třásla se po celém těle. Bála se. Bála se JEHO! Proboha! Ten pohled, který na ni upřel... přimhouřené zelené oči, chladné, smrtící, vražedné. Oči krvelačné šelmy, která se rozhlíží po další oběti. Stisknuté zuby, které nevědomky vycenil v opovržlivém úšklebku. Krev v jeho obličeji, na rukou, krev kapající z jeho nože. Děsil ji... ale... bože... Ne, už nechtěla jít s ním. Včera večer si myslela, že ano, že je anděl, který ji mohl zachránit. Dnes už si tak jistá nebyla. Nevěděla, zda je víc anděl, nebo ďábel...
 
Myra

viii..jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA