Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XXIV.

14. 1. 2014
5. ledna 1869, oblast kolem řeky Washity mezi Wichitou a vojenskou pevností Forth Cobb, Oklahoma, USA
 
            Jonathan stál na kraji řeky, třásl se zimou, rukávy modré košile vykasané nad lokty, omýval si ruce v ledové vodě. Smýval z nich krev. Hledal v ledové vodě očistu. Očistu a naději, leč nenacházel. Neviděl před sebou cestu a neviděl ani cíl. Věděl jen jedno. Začíná štvanice. Štvanice
na něj a on netušil, zda z ní vyvázne živ. Ale nedá svůj život zadarmo. Neodevzdá se do jejich rukou jen tak. Jenže jakou má naději? Kde hledat úkryt? Kde hledat porozumění? Kam jít? Teď, když konečně našel cestu, když se odhodlal opustit to, co jej svazovalo, jeho krok vedl zas jen do vzduchoprázdna, ze kterého nevěděl, jak ven. Chtěl najít Indiány, chtěl poznat jejich způsob života, chtěl u nich hledat to, co mezi bílými nenacházel, ale neodbytné obavy jej neopouštěly. Přijmou jej? Dokáže s nimi promluvit? Dokáže je přesvědčit, že je přítel? Věděl o nich tak málo.
Muž, kterého chtěl následovat, od kterého se chtěl učit, je mrtvý. Zemřel a nechal jej napospas všemu. Ne, nevyčítal mu to. Nemohl. Byl to nejlepší konec, jaký si pro něj dokázal představit, obzvlášť když věděl, co by našel místo svého domova. Věděl, že si vybral sám a vybral si smrt. Ale přesto sobecky litoval. Sobecky si přál, aby byl s ním a doprovázel jej, ukazoval mu cestu. Jenže je sám. Poprvé je opravdu sám a musí se spolehnout jen na sebe. Dokáže to? Nebyl si jistý. Učil se velet, učil se rozdávat rozkazy, ale zároveň sám musel poslouchat rozkazy jiných. Tohle bylo tolik jiné. A on byl najednou nejistější než ve chvíli, kdy měl velet zásobovací koloně. Možná byl svobodný, ale nevěděl, jak se k současné situaci postavit. Byl stejně svobodný jako zmatený.
Zhluboka vydechl a do zrudlých dlaní nabral ledovou průzračnou vodu, aby si mohl umýt obličej. Přál si smýt všechno, co jej tížilo. Smýt vše, co jej děsilo na sobě samém. Ne, nelitoval toho muže, kterého zabil. Nelitoval lidskou hyenu v modrém kabátu. Nešlo mu o to, že zabil, ale JAK. Co to bylo, co jej připravilo o sebekontrolu? Co to bylo, co se projevilo ve chvíli hlubokého žalu, ve chvíli nenávisti? Ano, uměl zabíjet, ale tohle... tohle bylo něco jiného. Hlad po krvi. Smrt, ze které měl radost. Smrt, kterou si užíval. A ticho,... vražedné ticho, ohlušující, ničivé, destruktivní, které devastovalo jeho já. V tu chvíli se neovládal. A věděl, že v tomto stavu by stačilo málo a byl by schopen zabít kohokoliv, bez rozmyslu, bez soucitu, bez slitování. Kým v tu chvíli byl?! Co se s ním stalo? Co to nosí v sobě? Netušil a nechtěl, aby se to kdykoliv opakovalo. Věděl, že bude muset zabíjet, pokud bude chtít přežít, byl na to připraven, ale ne takto! Dokáže to? Dokáže ovládnout to, co v něm spí a co poznal, aniž by chtěl?
Zatřásl hlavou, pomalu se zvedl a otočil se. Potřeboval zahnat tíživé myšlenky a soustředit se jen na to, co jej čeká. Na to, aby dokázal přežít. Měl příliš málo času. Příliš málo času na přemýšlení, co bude dál. Musel jednat. Hned.
Pochopil, že Indián chtěl odvést pozornost. Nepochyboval o tom, že skupina, na kterou narazil, by je brzy našla. Byli to jediní vojáci, které za nimi Custer vyslal? Nepředpokládal to, a hlavně nepředpokládal, že prvotní neúspěch zůstane bez odezvy. Očekával, že kolem pevnosti se to brzy bude hemžit vojáky, a ač tušil, že Indiáni žijí na západ odtud, proti proudu Washity, rozhodl se jít na druhou stranu. Z mapy věděl, že v této oblasti je celý pás vojenských pevností, tudíž tu pro něj byla příliš horká půda. Rozhodl se prozatím stáhnout na východ, po proudu, za Wichitu a doufal, že najde alespoň občas na nějakou dobu azyl na některé z farem. Přečká tam zimu a s jarem, až se situace zklidní, bude hledat, jen netušil, co najde.
Cítil, že ho Myra pozoruje, a letmo se ohlédl. Uhnula pohledem a sklopila hlavu. Vytušil, že z něj má strach, a upřímně - nedivil se tomu. Na jednu stranu byl rád, že si každý půjde svou cestou, ale na druhou... Netěšil se na samotu, která bude nevyhnutelná. Souhlasila s tím, že zůstane na farmě, vlastně jen kývla v odpověď, když jí to Jonathan navrhl. Od chvíle, kdy urychleně opustili místo, kde zemřel Ten, který snídá s vlkem, nepromluvila.
Rozhodl se, že ji doprovodí, obával se, že by farmu nemusela najít. Nebránila se. Oba indiánské poníky jí nechá. Když bude potřebovat peníze, může je prodat. S vojenským koněm, jehož jezdce zlikvidoval a na kterém se vrátil, by mohla mít problém. Výžeh  prozrazoval jasně, odkud kůň  pochází. Toho si nechá sám. Využil situace a odnesl si karabinu, vojákův revolver, veškerou munici, kterou našel, a šavli. Ano, je zloděj a bylo mu to lhostejné. Teď už mu na pověsti nezáleželo. Cítil se mnohem jistěji, když věděl, že není bezbranný. Nechtěl si toho brát moc, kožešiny a přikrývky, jídlo,... luk. Památku na muže, který mu za ten krátký měsíc přirostl k srdci víc než kdokoliv jiný. Otřásl se a nastavil dlaně teplu ohně, aby se trochu zahřál. Byl neklidný, a přesto se nemohl odhodlat k činnosti. Věděl, že musí spěchat, ale nedokázal se donutit jednat. Ještě chvíli zíral do plamenů, než sáhl pro svou modrou uniformu, aby se mohl obléknout. Zaváhal. Zíral na ni s odporem. Byla jako symbol všeho, co nenáviděl, všeho, co chtěl nechat za sebou. Už se nerozmýšlel a hodil ji do ohně. Sehnul se pro obálku s doklady. Rozkazy z Anglie, od  americké armády, cestovní doklady, doklady o jeho původu a totožnosti. Hořce se pousmál, rodokmen jak pro čistokrevného psa! Vytáhl několik čistých papírů, dopis, který napsal včera večer, než se uložil ke spánku, a zbytek hodil za uniformou. S jeho dosavadním životem je konec, je čas za ním udělat tečku. Definitivní. Mapa, kompas i tužka se mu mohly hodit a těch pár dolarů, co měl, také.
Stále ještě váhal. Chvíli sledoval dopis ve svých rukou, jeho drobným rukopisem napsanou adresu. Dopis pro matku. Jeho poslední sbohem. Tušil, že se doma dozvědí, že zemřel, a chtěl, aby věděli, že žije. Že přežil a sám si zvolil svou cestu. A že se nevrátí. Škodolibě se ušklíbl - a chtěl poděkovat Alexanderovi. Ano, zrovna on mu paradoxně zařídil cestu za svobodou. A neubránil se úsměvu, když si vybavil, jak se asi bude tvářit, až si to přečte. Chtěl za sebou zavřít dveře..., tedy spíš jimi pořádně prásknout. Nakonec zatřásl hlavou a zvážněl. On sám do Wichity nemohl, proto se zadíval na dívku a tiše promluvil: „Myro, mohla bys to prosím poslat, až budeš mít cestu do Wichity?“
Ona jen zvedla hlavu, po chvilce váhání kývla, stiskla v prstech složený papír, pak si ho zkoumavě prohlédla a schovala ho do kapsy.
Jonathan už neváhal. Nejrychleji, jak dokázal, dobalil všechny věci. V jednom z vaků našel náhradní hrubou halenu, kterou vídal na Indiánovi. Převlékl se a zabalil do jedné z dek. Když už, tak se vším všudy! Pak konečně sebral luk z nohou svého lůžka a přivázal jej k vojenskému sedlu, ale když chtěl uklidit kožešiny, zarazil se. Teprve teď si všiml malého balíčku, zabaleného v plátně, skousl si ret a pomalu, opatrně ho rozbalil. Hrdlo se mu nepříjemně stáhlo, když odhalil dobře známý kus dřeva s nedokončeným hrubě vyřezaným obličejem. Lehký úsměv, který byl jen naznačený, velké oči, dlouhé vlasy, malý nos... v očích ho tlačily neodbytné slzy, proto rychle podobiznu zabalil a uložil do sedlové brašny. Možná přece jen Indiánova dcera přežila. Nevěřil tomu, na to byly vzpomínky příliš ostré, příliš jasné. Ale... Krucinál! Promnul si obličej dlaní a horečnatě uklidil zbytek věcí, pak zalil oheň vodou z řeky a otočil se na Myru, choulící se do jeho vojenského kabátu.
„Je čas jít...,“ promluvil tiše a ona trhla hlavou. Kývla.
Nechal ji jet v sedle na vojenském koni a sám vyšplhal na neosedlaného indiánského poníka. Předpokládal, že pro ni tak bude cesta snadnější. Do klína si položil nabitou karabinu, zhluboka vydechl a naposledy se rozhlédl po opuštěném tábořišti. Vše, co se tu stalo, celý včerejší večer, bylo tolik vzdálené. Místo radosti ze shledání, ze svobody, kterou získal, zbylo jen hluché prázdno. Očima zabloudil k jednomu ze stromů, na jehož větvi seděl dravec a celou dobu jej nehybně sledoval. Nevesele se usmál a lehce kývl. Ukážeš mi cestu? Pevně zavřel oči a sklopil hlavu. Chtěl by tomu věřit, tak zoufale chtěl, ale jeho logika, jeho myšlení se tomu bránilo. Nedokázal tak bezmezně důvěřovat jako Indiáni. A jeho duše? Šílela smutkem, beznadějí, bezmocí. Čemu tedy naslouchat? Jak otevřít oči a rozhlížet se přes slzy? Vydechl a pobídl koně do kroku. Je čas, jen netušil na co.
 
            Jonathan zarazil koně tak, aby zůstal skryt na kraji řídkého lesa, a mávl na Myru, aby zastavila také. Podal jí provaz, na kterém byl uvázaný soumar, a svůj revolver, než jí ukázal na husté stálezelené křoví nedaleko a naznačil, aby se schovala.
Farma byla na dohled, jasně rozeznal domy v ostrém ranním světle. Byl neklidný. Zachmuřeně se rozhlédl. Dům vypadal stále stejně opuštěně, jako když včera večer odešel. Dveře byly otevřené, z komína nestoupal kouř, nikde nebylo vidět živou duši. Vzhlédl a vyhledal na nebi nízko kroužícího ptáka. Pak vydechl a pobídl koně, aby šel dál. Opatrně se přibližoval k domu, karabinu připravenou v rukou. Něco se mu nezdálo. Ale co, kruci?! Pevně stiskl rty a dojel kolem ohrady až k domu. Všude bylo ticho, klid. Kůň natočil hlavu a tiše zaržál. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Proč má pocit, že by měl urychleně zmizet?! Polkl, otočil koně a pobídl ho do klusu. Přesedne a vyrazí, nemínil se tu zdržovat. Myře snad nebezpeční nehrozí. Na kraji lesa zastavil, došel k ukryté dívce, která sesedla a svírala otěže obou koní v rukou, s úzkostí ho sledovala.
Jen kývl, nevesele se usmál a vrátil karabinu do pouzdra. Zaznamenal pohyb a ohlédl se. Poník, na kterém přijel, pomalu odcházel. Dohnal ho a chtěl ho chytit, ale on uhnul a odklusal na otevřené prostranství, kde se zakousl do zmrzlé trávy. Jonathan došel až k němu a poplácal ho po statném zadku. „Potvoro!“ usmál se a sehnul se pro otěž, ale vzápětí se rychle narovnal, když ticho proťal výkřik dravce tak ostrý, že se mu zahryzl až do morku kostí.
Nestihl zaregistrovat vůbec nic, jen výstřel a cosi horkého, co rozsápalo jeho bok. Jen překvapeně vydechl. Nesnesitelná bolest, která zachvátila jeho útroby, jeho tělo, ho srazila na kolena. Roztřesenou rukou nahmatal velkou tepající ránu..., teplou krev. Je konec..., došlo mu konečně. Je konec a Ten, který snídá s vlkem, zemřel zbytečně! Dostali ho! Znělo mu v hlavě s výsměšnou konečností. S jistotou tvrdé pěsti osudu, který ho dohnal a s krutým smíchem udeřil, tvrdě, nesmlouvavě. Je konec! A přes to všechno v bolestivé agónií k zešílení zostřenými smysly slyšel jasně další a další výstřely, křik dravce, nadávky. Slyšel marný boj. Nevyhnutelné. Sokol! NE! Křičelo všechno v něm. Proč?!
Hluk utichl. Něco dutě žuchlo na zmrzlou zem. Pevně zavřel oči, v ruce, kterou si tiskl na bok, cítil lepkavou krev. Cítil, jak mu stéká po těle, vsakuje se do oblečení. Šílel bolestí, pevně zatínal zuby a vzteklé slzy mu stékaly z očí. Nevzdá se! Ještěměl poslední zbytky sil. Ještě mu zbyla hrdost, odhodlání... Nemůže se vzdát... Chvějící se rukou nahmatal nůž. Smrtelně raněné šelmy jsou nejnebezpečnější! Vytáhl jej z pouzdra, pokusil se postavit na nohy, ale příliš brzy zaslechl nepravidelné kroky. Světlo slunce zmizelo, když na něj padl stín vysoké mohutné postavy.
Svět se ztrácel v bušení jeho srdce, ztrácel se v bolesti, a přesto dobře slyšel, jak muž před ním natáhl mechaniku karabiny. O zmrzlou zem cinkla prázdná nábojnice. Vzhlédl, aby se mu mohl podívat do tváře. Prsty pevněji obemkl rukověť zbraně, nástroje vykoupení, cesty do nekonečna. „Ty svině!“ procedil mezi sevřenými zuby. Tvrdá rána pažbou do ramena ho poslala k zemi. Nůž mu vypadl z ruky a muž ho odkopl z dosahu.
„Věděl sem, že sem přídeš. Já sem možná svině, ale ty šeš odpornej zrádce, Jony. Zradil jsi svoje lidi. Zklamals. Myslel sem, že máš charakter. A ty seš zatim jen zmetek, kterej neví, kam patří. Vybral sis. Oni nejsou lidi, sou jen divošský tupý zvířata a ty ses sám snížil na jejich úroveň. Máš, co si zasloužíš. A tohle, to si vem s sebou.“
Cítil,  jak mu na hlavě se zašustěním přistálo něco tvrdého. Zíral do tváře muže před sebou. Bolelo ho dýchat, bolelo ho mluvit, každá buňka jeho těla šílela bolestí, bezmocným vztekem, a přesto nemohl mlčet.
„Ty hajzle... zachránil sem ti život... copak si to nepamatuješ?!“
„Jo, možná to byla největší chyba tvýho života,“ uchechtl se muž, než pokračoval: „Ne, hochu, takovou zbraň, jako seš ty, jim nenechám, byl bych sám proti sobě. Moc toho víš. Ale abys neřekl, mám pro tebe taky laskavost, abych ti nezůstal dlužnej. Mohl bych tě předhodit Custerovi. Ale víš co, nemám ho rád, radši to s tebou skoncuju sám.“
„Tak dělej... parchante... a užij si to,“ vzdorně mu zíral do tváře Jonathan. Přál si jediné, aby už byl konec, konec bolesti, která jej sápala na kusy, konec ponížení. Konec všeho. Konec. Definitivní, nevyhnutelný.
Muž se ušklíbl: „Sbohem, Jony, a užij si to v pekle i se svým divošským kamarádíčkem!“ Zamířil mu na hlavu a stiskl spoušť.
Ale výstřel nezahnal nekonečné ticho. Mechanika jen naprázdno cvakla. Jonathan se z posledních sil šíleně rozesmál.
„Do háje, zatracenej pták!“ vztekle zaklel muž, než obratně otočil karabinu v ruce a tvrdě její pažbou praštil Jonathana po hlavě.
Smích utichl, jeho vědomí se propadlo do nekonečné temnoty bez konce, bez myšlenek, bez bolesti. Neviděl, jak muž nad ním opovržlivě ohrnul ret, zavrtěl hlavou a odplivl si. Rozhlédl se kolem, a když nenašel nic podezřelého, naposledy na něj upřel oči. Jonathan neslyšel jeho „Chcípni, bastarde!“ než pajdavě odešel. Nevnímal, necítil, nebyl...
 
            A tichý vánek se propletl divokými kudrnami plavovlasé dívky, nehybné, vyděšené. Zašimral ji na tvářích umáčených slzami, smekl se po hlavni revolveru, který svírala v rukách, ale nedokázala jej zvednou, nedokázala vystřelit. Konejšivě jí zašeptal do ucha, než se prosmýkl hustým křovím, pohrál si s rudě zmáčeným peřím mrtvého dravce, protančil travou a pohladil tvář, po které stékala krev, se zájmem si prohlédl listy deníku, který otevřený ležel na zemi vedle mladého muže. Probral se bílými stranami pokrytými drobným rukopisem, než se zatočil a zmizel. A čerstvá krev se vsákla do úhledně vykreslených písmen:
 
Učili nás, že na začátku bylo slovo a to slovo prý řekl Bůh. A to slovo dalo život. Ovšem člověk si ve své namyšlené nadutosti bez špetky pokory přivlastnil slova a právo říkat slovo poslední. Slovo, které bere to, na co nikdy neměl nárok. Životy.
Na začátku bylo slovo a na konci také. PAL!
 
 
 
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
 
 
 
Poznámka autora:
 
Ehm... nesměle si odkašlávám, nenápadně vykukuji za monitorem. Omlouvám se za malý autorský úskok s pokračováním, ale nemohla jsem si odpustit připravit vás o dojem z KONCE. Jsem potvora já vím... ale už jsem dostala i horší jména.
Jestli mi chcete vynadat směle do toho, máte k dispozici komentáře, jen prosím netlouct do hlavy, jestli se chcete dozvědět jak to dopadne s Jonathanem J.
 
Tak nejdřív informace o pokračování a co pro vás připravuji: Druhý díl mám rozepsaný, v tuto chvíli je hotová sedmá kapitola, ale musela jsem ho dočasně odložit, protože už nutně potřebuji dokončit jednu svou starší věc, která mi tu už příliš dlouho leží a čtenáři na ni čekají. Nicméně, co vás ve druhém díle čeká a nemine se dozvíte zde. O tom jak to se Sokolem vypadá vás budu pravidelně informovat tamtéž.
Pak tu pro vás mám připravený jeden bonus, neboli krátkou odlehčenou povídku z Jonathanovy minulosti, která vyjde ve středu 5. 2. 2014.  
 
Tak a ještě si dovolím malou otázku k vám jako čtenářům a často zároveň autorům. Posledních pár týdnů řešim malé autorské dilema, týkající se obsahu posledních kapitol. Tedy uvědomila jsem si, že jsem příliš nevyužila potenciálu smyčky s Montavatou/Černým kotlem, který z něj v tuto chvíli cítím. Neboli - mám pocit, že ta možnost Jonathanova vnitřního rozporu, že on něco ví co se Toho, který snídá s vlkem tak výrazně dotýká, neví zda mu to říct a případně jak, zůstala nevyužita. Jak to vidíte vy jako čtenáři? Mám v tom Jonyho víc vymáchat? Sice přijdu o závěrečnou „jobovku“ ale... prostě cítím, že by to mohlo být lepší a zajímá mě váš názor.
 
Tak a na závěr bych ráda poděkovala své kamarádce Margot za první čtení. Za to, že ač Indiáni nejsou její téma, dokázala se zamilovat do Lovce. Děkuji Marušce za korektury a manželovi za konzultace historických reálií, za dlouhé hodiny hovorů nad stavbou příběhu a za ten rok kdy byl ochoten poslouchat moje nekonečné myšlenkové pochody, co, kdy, kde a koho v čem vymáchat a za podporu a klid, když jsem to pak všechno musela napsat. Díky, miluju tě!
A děkuji vám, mí drazí čtenáři, za vaši věrnost a podporu. Děkuji Kaktuskovi a Kačce za jejich komentáře tady i osobní. Jim i všem ostatním za to, že jste se se mnou byli ochotni ponořit do tohoto nelehkého tématu a těším se nejen u pokračování Sokola, ale i u dalších mých literárních výplodů.
Jak je možné, že na každém konci zamačkávám slzu i když vím, že tohle vlastně konec vůbec není? Uf...
 
Brzy na počtenou
Vaše Máta
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA